I přes bolest zad, několik modřin a spálený nos vykukující ze spacáku, je mi útulněji než kdy jindy. Kolem mě polehává asi 25 stejně vyhlížejících trosek. Všichni leží, podobně jako já, zachumláni do svých huňatých kokonů, po obvodu obrovského teepee.
Někteří z nás už spí, jiní si povídají, ale většina má oči upřené do ohně, hořícího uprostřed toho všeho, a přemýšlí, kdy tahle červnová zima plná dešťů skončí a zdali tento výjezd přežijí ve zdraví. Hořící oheň krmí mokré dříví. Hustý kouř stoupá k otvoru v celtě a mísí se s lesklými kapkami, které bubnují na teepee v rytmu našich bušících srdcí, jako by nás uspávaly a zároveň nám nedovolily ulehnout. Šepot deště doprovází zvuk kytary, praskání dříví a slova k písničce „Ráda se miluje“.
I přes všechnu únavu a nechtěné dobrodružství na našem vodáckém kurzu mi tahle kombinace zvuků bude navždycky připomínat to, že zážitek nemusí být pozitivní, stačí, že je silný. A když ho sdílíte s těmi nejbližšími, jeho síla se ve vaší paměti nikdy nezmenší. A přesně tak je to i s touhle vzpomínkou. V mojí mysli ta hudba nikdy hrát nepřestala, nikdy nevysvitlo slunce, na teepee stále bubnuje déšť, oheň nikdy nepřestal hořet a my tam zůstali ležet navždycky, jako by se nic nezměnilo a jako by se nikdy nic změnit nemělo.
6.B / 2018
