Koruna je bufet, kam chodíme na jahodovej koktejl. Točí ho tam taková umaštěná paní. Navrhnu, že na podzim půjdu zkusit státnici z angličtiny, a když ji udělám, dá mi celej čtvrťák s tou Korunou pokoj.
8. března na MDŽ jsem se konečně nechala připravit o
panenství. Všechno proběhlo na S. posteli pod obrazem Leonida Brežněva hrozně
rychle.
Líně se odvíjející páska na kotoučáku nám při tom opakovala: „Don´t eat
the yellow snow“. Ne, že bych se pak cítila nějak jinak. Byla jsem zklamaná, že
kromě mírné bolesti necítím vůbec nic. Potom jsem jela normálně metrem domů.
Jako z Hemingwaye to prostě nebylo.
Na branném kurzu se na nás vytahoval češtinář: „Teď se
podívejte, jak hází pán tvorstva, děvčata.“ Ale Inženýr Galaš (tak říkáme jedný
holce z naší třídy) ho tím krikeťákem s přehledem přehodila. Další den nám
přikázal, abychom si vymyslely nějaký zranění a podle toho si poskytly první
pomoc. Když se celé omotáme do obvazů a vyztužíme dlahama, pohodlně se opře o
strom a dá si ruce za hlavu. „Tak a teď čekáme, až přijede sanitka a převeze
vás do nemocnice.“ A tak tam ležíme jako bílý sádrový sochy, dokud není čas na
oběd. To máme za ten krikeťák.
Naše máma se vdávala. Na Vyšehradě. Pořídili si s P.
malou jezevčici Áju. P. je na ni hrozně přísnej a když udělá doma loužičku, tak
ji chytne za kůži na hřbetě, děsně na ni řve a hodí ji do koupelny. Zavře
dveře.
My ženský ani nedutáme, protože z P. jde
v takový chvíli hrůza. Jen co ale zapadne do pokoje, jedna po druhý se
trousíme do koupelny, hladíme Ájinku po hlavě a říkáme jí, jakej je to blbec a
surovec, ten její pán. Jinak je P. docela fajn. Má prima zelenou košili, kterou
nosim do školy, když o tom neví. Třídní mi ale řekla, že ji už na mně
nechce vidět. Leda bych se přihlásila na vojenskou školu.
Jinak nosim obarvenou širokou spodničku opásanou dlouhym
šátkem s třásněma. A dokážu si dát nohu za krk. Doma často stojím na
hlavě, nohama opřená o zeď. Pokojem burácejí Orffovy Catulli Carmina.
Marcela, Markéta a Brabec zpívaj trojhlasně Beatles, ale
mě nechtěj, že prej všechny vždycky přeřvu. Já řvu ráda. Nejradši něco od
Mahalie Jackson. Třeba: „Joshua fit the battle of Jericho and the walls
came tumblin´down.“
V létě jsem měla jet se S. konečně do těch
Domažlic, máma mi to i dovolila. Ale on se mi celej červenec neozval. Tak jsem
mu napsala dopis. Že se s ním rozcházím. Hrozně jsem u toho brečela.
A jela jsem s holkama ze školy znovu na brigádu na
Šumavu, čistit les a příšerně chlastat a dělat si legraci ze skautů, co
tábořili blízko naší ubikace. Pozvali nás na besední oheň a my jim do něj
házely vajgly a oni zase vyhodili nás. Tak jsme pak na ně od hospody křičely,
co jim všechno ještě do toho besedního ohně naházíme. Nejvíc se nám líbila
představa, že jim tam naházíme vložky.
Začala jsem kouřit. Naučila jsem se to na amerikách
značka Peer, tak zvaných Pírkách.
Taky se pokouším po vzoru jedný spolužačky zvracet, když
se přežeru.
Ale pak jsem si řekla, že budu radši tlustá, než si furt
strkat prst do krku.
Radši držím hladovky. Ale kouřim a piju kafe. A po
několika dnech se začnu cítit hrozně oduševněle a úžasně svobodně. Píšu na
starém psacím stroji po babičce. Dala jsem mu jméno Polykarpos. Recenze na
Sillitoea po vzoru F. X. Šaldy. Aspoň jsem si myslela. Hlubokomyslné eseje o
Gorkém. Připadám si jako mistr světa, i když se stydim dát to někomu přečíst.
Jen ta hlava mě bolí jak střep z cigaret.
Kouřím teď kubánský Partagasky. Jsou ukrutně silný,
krásně voněj a málo stojej. Ligeros jsou ještě levnější, ale hůř
k sehnání. Jsou jen za čtyři koruny jako Startky. A mají sladkej papír.
Díkybohu jsem udělala tu státnici.
Kamarádku Veroniku nevzali na psychologii a tak pracovala
v knihovně. Pořád si mi stěžovala, jak ji v práci prudí nějakej
debil. Jak furt někde stojí jak pařez a čumí. Představovala jsem si, že je to
mentálně postiženej člověk, jak ho popisovala. Tak mě překvapilo, když mi
jednou řekla, že by se se mnou rád seznámil.
„Myslíš jako ten váš mongoloid?“ divila jsem se. Ukázalo
se, že je to hezkej černovlasej kluk. Pozvala jsem ho na oslavu svejch
osmnáctejch narozenin a chvíli to vypadalo, že tam místo mě sbalí naši třídní
krasavici Hanku. Ale ona neměla zájem.
S M. jsem měla pocit, že mám konečně opravdu
dospělou známost, protože za mnou přišel vždycky, jen když se mu chtělo. Na
koncerty a do divadla bral jiný holky, ale to jsem nevěděla. Dlouho do noci
jsme diskutovali o knihách a o filmech, zkrátka o intelektuálních věcech.
Začala jsem dělat koláže a malovat. Řekl mi, že nesmíme poslouchat svoje
rodiče, protože jsou zkostnatělí a že my jsme chytřejší než oni. Hrozně jsem se
kvůli tomu chytla s mámou. Napsala mi dopis, že moji přátelé jsou
nafoukaný a nelíběj se jí. Tak jsem si opatřila spirálku a vařila jsem jim kafe
u sebe v pokoji. Plánovala jsem si, že si časem opatřím i malej jednovařič
a budu nezávislá.
Četla jsem Vančuru, Čapka, ale taky Philipa Rotha,
Styrona, Nabokova a Puškina a Turgeněva, a kdo nečetl Bulgakova, byl
idiot. Ferlinghettiho a Ginsberga jsem přeskakovala po celých odstavcích.
Stejně jsem jim vůbec nerozuměla.
Zato jsem několikrát po sobě prožívala Tuláka po
hvězdách.
Je už veřejně známo, že spolužačka Ryvo jednou nepřišla
do školy, protože se zamilovala do Raskolnikova a zůstala s ním dva dny
v posteli. V hodinách češtiny jsme si nahlas předčítali Muzikantskou
Lidušku a nikdo jsme nechápal proč.
Jelikož jsme měly málo peněz, nechávaly jsme se s holkama
zvát na víno nebo na panáky od postarších pánů a dovolovaly jsme jim, aby nám
pod stolem sahali na kolena. Jakmile jsme ale měly dost, zvedly jsme se, že už
musíme domů. Kupodivu nám za to nikdy žádnej z těch chlapů nerozbil hubu.
Zato nám jeden ukazoval v podchodu metra na Václaváku pinďoura. Myslel, že
nás na něj naláká k sobě do bytu.
Četla jsem v angličtině My, děti ze stanice ZOO a
ukrutně jsem si přála poznat jaký to je, něčím se sjet. Nejvíc ze všeho jsem
chtěla kouřit trávu.
Pro M. jsem přeložila úryvek z Carlose Castanedy,
Učení Dona Juana. Pak chtěl, abych mu ještě přeložila něco o Captainu
Beefheartovi, ale ten mě nebavil, takže se nedočkal. Ostatně uměl anglicky dost
dobře sám. A taky mě na jednom mejdanu nutil zpívat Holky z naší školky
Před všema svejma známejma mě totálně ztrapnil a ještě se u toho skvěle bavil.
10. listopadu 1982 zemřel Leonid Brežněv.
Nobelovu cenu za literaturu dostal Gabriel García
Márquez.
A kolem Vánoc nám táta oznámil, že se bude muset opravdu
vystěhovat. Že už sehnal peníze, aby se vyplatil. Nejenom, že ho vyštvali, ale
on těm sviním bolševickejm ještě musel zaplatit školy.
