Před několika lety dostal slohový úkol i on. Bylo to během maturitního srazu, kde mu bývalý žák Josef Šťastný řekl: „Pane profesore, napište o stáří.“ Výsledkem je kniha Stařec na čekané, kterou si často beru do ruky a hltám ji jedním dechem.
„Máte-li
starý automobil, tak čekáte, kdy se něco porouchá a také kdy přestane jezdit
úplně. A stejně je na tom člověk,“ vysvětluje autor. „Také se jednotlivé
součástky v organismu opotřebují, neduhy přicházejí jeden za druhým a
nakonec... je konec. Takže stařec je pořád na čekané... když čeká na to, co se
stane.“
Díky němu
jsem si uvědomila, že „na čekané“ jsme svým způsobem všichni už teď... případně
jednou, když všechno dobře dopadne, určitě budeme. Hoznauer k tomu říká: „Sám
jsem neměl rád nerudné starce. I mně kdysi vadil pach staroby linoucí se z
příbytků starých lidí, jejich upovídanost, vyzáblé údy, zanedbaný oděv... Když
hrozilo, že by mě to mohlo potkat, věděl jsem, že musím nějak zásadně
zareagovat.“A tak vznikly básničky a humorné i dojemné vyprávění o stáří dvojího druhu. O stáří mysli a těla. O stáří duševním a fyzickém, přičemž první lze ošálit, druhému zabránit nejde. V případě Miloše Hoznauera stále pobývá v pomalu chátrající tělesné slupce duch statečného kantora, který ovlivnil stovky studentů a nebál se jich zastat ani v dobách totality.
Sama si pamatuji, jak jednou měl přijít
na hospitaci do naší třídy jakýsi potentát ze Sovětského svazu. Češtinář si
najednou uvědomil, že zapomněl vyřídit něco v kabinetě. Odběhl se slovy: „Kdyby
dorazili, vyřiďte, že mám urgentní telefonát z Moskvy.“Své profesi věnoval svou první opravdu úspěšnou knížku Cesta do hlubin kantorovy duše. Na jejích stránkách líčí, proč se stal kantorem a jak se měnilo školství během jeho čtyřicetiletého působení. Jak se bortily ideály v padesátých letech, jak přišly naděje let šedesátých a nakonec pro něj zákaz publikování i výuky na vysoké škole po sovětské okupaci. I když normalizace přerušila jeho zářnou kantorskou kariéru, jeho vyprávění vůbec není černobílé.
V roce 1971
nastoupil na nedávno založené gymnázium Na Vítězné pláni (1968), kde ho
zaštítil ředitel Zdenek Mikyška, se kterým se Hoznauer z minulosti dobře znal.
 |
| Ředitel Zdenek Mikyška |
Jednou dokonce anonym ohlásil, že Hoznauer
vyučuje o zapovězených autorech či že hanobí sovětské filmy. Zastal se ho tehdy
sám šéf kontrarozvědky plukovník Hübler. Zavolal inspektorovi a řekl mu: „Kdybyste
ty filmy viděl, tak byste se hodnocení nedivil.“ Tím vyšetřování skončilo a
ředitel Mikyška si mohl zase vydechnout.
„V listopadu
1989 však Zdenek Mikyška špatně odhadl situaci,“ líčí Hoznauer. „Když jsem stal
na gymnáziu předsedou Občanského fóra, řekl mi: 'Už tě nebudu chránit.'
Odpověděl jsem mu: 'Už nemusíš, Zdenku. Teď budu chránit já tebe.“ I kvůli němu
jsem odmítl stát se novým porevolučním ředitelem. Nechtěl jsem být jeho
nadřízeným. On však svou degradaci na řadového kantora přijal s noblesou. A
když měl v jídelně dozor, studenti ho dále oslovovali: pane řediteli.“
Vloni Miloš
Hoznauer napsal další knihu Lodní kufr. Sál při autogramiádě zaplnily desítky
jeho bývalých studentů. Mezi nimi celebrity jako herečka Táňa Medvecká, básník
Jiří Rufl. Jeho žákyní byla i moderátorka Lucie Výborná. Ti všichni tvrdí, že
je k profesi nasměroval právě jejich češtinář.
