Češi, kteří „jezdili do Jugošky“, ještě pamatují fascinující přírodní amfiteátr řeky Krka, kde se koupaly tisíce lidí. Vodopády byly přístupné, dalo se slunit u jednotlivých tůní. A já jsem se tam učila skákat z útesů do jezírek. Tady jsem pokaždé prožívala s rodiči ty nejkrásnější dny dovolené...
Skradinský záliv a Krka vodopády leží asi dvacet kilometrů od chorvatského Šibeniku (a asi devadesát kilometrů severně od Splitu). Skradinský záliv je vedle Kotoru určitě jedním z nejúžasnějších zálivů celého Jadranu. Zařezává se hluboko do vnitrozemí skalnatou krajinou, roklemi a soutěskami.
Kaskády Skradinski Buk, po kterých stékají proudy vody z výšky 46 metrů přes 17 teras, jsou považovány za největší travertinovou bariéru v Evropě. Právě tady jsem v dětství koupala a učila se skákal po hlavě do zpěněné vody vodopádů. Během dne totiž část vodní masy odváděl uprostřed kaskády kanál do zdejší vodní elektrárny Jaruga. Ta byla postavená jako první evropská vodní elektrárna již v roce 1895 podle návrhu slavného vynálezce a chorvatského rodáka Nikoly Tesly.
Dnes počet turistů narostl tak, že je třeba jejich příliv regulovat. Už se dá koupat prakticky jen v laguně na konci kaskády. Podél vodopádů vedou stezky a dřevěné lávky, které nabízejí jedinečné pohledy na masu valících se vod. Ale nával je tu v sezóně obrovský - vždyť za rok sem přijede na milion lidí. Přesto se dají najít níže na řece ve Skradinu krásná romantická místa, kde si můžete zaplavat ve vodě, v níž se mísí sladké a slané proudy.
Poprvé jsem tu byla v kempu pod vodopády ve třinácti a zamilovala se do švýcarského kluka z Curychu, který skákal z těch nejvyšších skal. Jmenoval se Rolf Geisser a pak jsme si dva roky psali. Já jsem se díky němu ráda učila německy a každých čtrnáct dní jsem si nadšeně nosila ze schránky toužebně očekávaný dopis. S němčinou mi tehdy pomáhal táta. Dopisování skončilo, když Rolf chtěl za mnou přijet do Prahy. Rodiče to zatrhli, takže jsem mu místo pozvánky poslala roztomilého plyšáka a on už se nikdy neozval.
Během příští dovolené v Jugošce jsem skákala z Krka vodopádů s místními kluky. Jednou mě vzali na kaskádu v okamžiku, když byla elektrárna zavřená. Seděli jsme schovaní pod proudem vody a plánovali, kudy zaplavenou kaskádu seskáčeme. Naštěstí zasáhl opět na poslední chvíli táta. Přiběhl pod vodopád, dal mi pár facek a odtáhl mě pryč, čímž mi nespíš zachránil život... Byla jsme blbá a vůbec mě tehdy nenapadlo, že teče-li přes slap všechna voda, není radno si s divokými proudy zahrávat.
A pak si pamatuju na jeden velmi dramatický večer. Bylo 6. srpna 1978 a nad Skradinem se šířil požár. Davy německých turistů se uprostřed noci balily a odjížděly pryč. Bylo jich tolik, že auta zcela ucpala jedinou přístupovou silnici vedoucí podél řeky. A do té paniky přišla zpráva, že po patnáctiletém pontifikátu umřel papež Pavel VI. Tehdy jsem měla pocit, že snad přichází konec světa... To všechno se mi vracelo, když jsem letos organizovaně procházela pod milovanými vodopády, na které mám tolik vzpomínek. Mezi valícími se zástupy turistů mě trochu jímala panika. A přemýšlela jsem o tom, jak jsem ráda, že jsem to tu poznala "před koncem světa".
