Když to člověk se svou revolucionářskou kariérou dotáhne až do seriálu Vyprávěj, nemělo by ho na poli nostalgického rozjímání nad 17. listopadem 1989 překvapit už nejspíš nic. Vždyť už to vyprávěl tolikrát.Tentokrát to ale je i pro ostříleného veterána jiné. Budu vyprávět před svou dcerou a dvěma stovkami jejích pravděpodobně už dopředu řádně znuděných spolužáků v Gymnáziu Na Vítězné pláni v Praze 4, kde jsme v roce 1989 slavně bojovali a vítězili. Ne že by to dcera nikdy neslyšela, ale tentokrát se aspoň nemůže vymluvit, že se nutně musí jít učit. Poslouchat bude.
Jdeme do toho!
Takže to, milá dcerko, bylo asi takhle: V pátek 17. listopadu nás při povolené demonstraci k uctění památky 17. listopadu 1939 a smrti studenta Jana Opletala (použij Google, prosím) strašlivě seřezala policie na Národní třídě. Věděli jsme, že už to tak dál nejde, že si vy, naše budoucí děti, zasloužíte jiný, lepší svět. Hned v sobotu jsme se otřeseni zážitkem a zbití na těle sešli se spolužáky, abychom si domluvili postup, který přinutí státní moc k respektování základních občanských práv a svoco bod. V neděli jsme založili stávkový výbor a připojili se k celonárodnímu hnutí vzrůstajícího občanského odporu v čele s právě ustanoveným Občanským fórem. V pondělí jsme své požadavky jménem středoškolských studentů formulovali ve večerním vysílání Československé televize. Ano, dcero, ten sympatický a rozhodný mladý muž na historických záběrech je skutečně tvůj otec. To bylo pondělí. Za týden bylo po všem. Pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Někdy si připadám jako Gusta Fučíková.
Ve skutečnosti to bylo malinko, malinko jinak. Přiznávám, že jsem na Národní třídě nebyl, ale to zas tak nevadí, protože soudě dle vzpomínek spolubojovníků tam bylo asi tři čtvrtě milionu lidí. Do povoleného průvodu z Albertova jsem dorazil, ale odešel jsem už z Vyšehradu. Měl jsem závažný důvod, moje dívka musela být v osm doma, protože jí měli volat rodiče pobývající zrovna na jistém zastupitelském úřadu v Jižní Americe (v únoru 1990 už byli zpátky…).
Na druhou stranu, ne že bych v ten slavný den nic proti nenáviděnému režimu nepodnikl. V pátek ráno mě na Obvodní vojenské správě pro Prahu 10 přijali do evidence branců a já si slavnostně slíbil, že sloužit v armádě komunistického státu nikdy nebudu (povedlo se, modrou knížku jsem dostal v roce 2003).
Takže když jsem se vrátil v pátek večer domů, neměl jsem o ničem, se mělo dít na Národní, ani potuchy. V sobotu se na Facebooku ani na Twitteru ještě nic nepsalo, takže detaily jsem se dozvěděl až v sobotu večer na onom setkání revolucionářů v bytě jednoho spolužáka, jehož rodiče vypadli na víkend na chatu. Takže jsme si mohli udělat večírek u příležitosti několika společných sedmnáctin. Nerad to říkám takhle před dcerou, ale nejspíš jsme tam konzumovali i nějaké alkoholické nápoje.
Takže nám v neděli nebylo úplně nejlíp, ale protože se v Praze už něco opravdu dělo, sešli jsme se večer v Krušovicích na Pankráci, kde padlo rozhodnutí: Od zítřka stávkujeme! Jen jsme tedy úplně nevěděli, co to vlastně znamená.
Obsaďte tělocvičnu!
Revoluce na Vítězné pláni, kde spolu v lavicích sedávaly děti prominentů s dětmi disidentů (a pak i my ostatní), začala v pondělí 20. listopadu, řekněme, trochu rozpačitě. Postávali jsme před školou a čekali, až se nás někdo zeptá, proč nejdeme dovnitř. Nikdo se neptal. Pak konečně kdosi vylezl na sokl před vchodem a začal předčítat naše prohlášení sepsané večer předtím v Krušovicích. To už mělo větší úspěch. Od stanice metra Gottwaldova (dnes Vyšehrad) se blížila rozložitá postava zástupkyně ředitele, hlavně díky níž na škole mohlo fungovat ono popisované mírové soužití zcela odlišných politicko-sociálních táborů. „No tak asi radši půjdeme dovnitř, ne?“ zavelela, když nás viděla. Měla pravdu, i revoluce musí mít řád. Aspoň školní.
Pokud to ale měla být past, nespadli jsme do ní. Náš odpor trval i uvnitř školy: Učit se prostě nebudeme. Čtvrtletní písemka z ruštiny, kterou jsme měli psát první hodinu, může počkat na lepší časy.
Každý revolucionář ví, že v takových okamžicích je třeba obsadit klíčové infrastrukturní body: rozhlas a největší prostranství. Do ředitelny, odkud se pravidelně ozývalo hlášení, nás ale nikdo nepustil, takže zbývala velká tělocvična. Jenže ta byla taky zamčená. Hrozilo, že se revoluce odkládá na neurčito. A pak se stal jeden z těch momentů, kvůli nimž dodnes občas slzím. Skoro šedesátiletý tělocvikář, kterého každý znal hlavně kvůli jeho nepotlačitelné potřebě trefit před žáky basketbalový koš bez ohledu na to, jak dlouho to bude trvat, se najednou zjevil s klíči v ruce: „Na tohle jsem čekal 20 let.“ Režim byl vyřízený.
Tatínku, nevyprávěj
Ano, a teď ty záběry z Televizních novin 20. 11. 1989, moderovaných mimochodem jistým Štefanem Nižňanským, který to o dvacet let později dotáhl za Ficův Smer až na generálního ředitele Slovenské televize. Samozřejmě jsem věděl, že někde existuje jejich záznam, navíc mi ho v roce 1991 kdosi dokonce přinesl ukázat na videokazetě, jenže video jsme v té době ještě neměli. Ani YouTube, dcerko.
V roce 1999 poprvé přišla Česká televize na ten skvělý nápad opakovat celý den vysílání své předchůdkyně z doby před deseti lety. A když kolem půl osmé večer přišla první esemeska „Nechodil jsi náhodou na gympl na Vítěznou pláň?“, bylo jasné, že jsem si vydobyl místo v koutku revolučních tradic. A opakuje se to od té doby skoro každý rok. V roce 2004 jsem o tom vyprávěl poprvé na GVP, v roce 2006 mi psal Ivan Langer, který je v těch Televizních novinách jako olomoucký studentík hned za mnou, že si u těch záběrů uvědomuje, že některé hodnoty mají i po letech větší cenu než malicherné politické handrkování, a před dvěma lety jsem pokořil metu nejvyšší: seriál Vyprávěj. Dcerko, promiň.
Samozřejmě že nechci své zásluhy zlehčovat. V reálu to proběhlo asi nějak takhle. Na Kavčích horách dostal redaktor Rychtařík za úkol zjistit nálady na středních školách. Na semaforu na Pražského povstání blikla zelená pro odbočení doleva. Svítit ta „doprava“, odjel štáb na Budějovickou, druhé nejbližší gymnázium od televize. Takhle to vzali k nám. A protože naše revoluční sebevědomí už rostlo, stávkový výbor (ti, kdo byli v neděli večer v Krušovicích) si vymínil, že s médii budou komunikovat výhradně jeho zástupci. Asi patnáctkrát jsem řekl, že žádáme dialog. A pak už jsme to víceméně nechali na těch demonstrantech, Havlovi, společenském dialogu a Čalfovi, protože už jsme víc udělat nemohli. A nebyli jsme v tom sami. Večer se konaly shodou okolností třídní schůzky, z nichž moje maminka chodila obvykle dost rozrušená. Ani ono pondělí nebylo jiné, ale já v tom byl tentokrát nevinně.
Vyprávěla, jak do třídy napochodoval ředitel školy, který si svou funkci rozhodně nevysloužil podporou odboje, a začal ječet: „Vaše děti jsou kontrarevoluční živly a já dohlídnu na to, aby se nedostaly na vysokou školu.“ Ještě týden předtím by to fungovalo, ale tentokrát už ne. Maminka onoho spolužáka, u něhož jsme se veselili v sobotu, se postavila a odebrala řediteli slovo: „My jsme na své děti pyšní. A vy, soudruhu, o nich už nikdy rozhodovat nebudete.“
Takže takhle nějak to dneska dceři a mládeži na Vítězné pláni vyložím. Očekávám bouřlivou debatu, minimálně jedna otázka by padnout mohla, i kdybych ji měl Majdě napsat sám. Protože bych opravdu nerad, aby se stalo něco takového jako před rokem, když jsem vzal obě dcery na ideologické školení do Berlína, celý den jim ukazoval zbytky zdi a vyprávěl o tom zločinně rozděleném městě, utrpení, obětech, svobodě a pádu symbolu. Tvářily se, že je to zajímá. Večer přišla ta mladší, desetiletá. „Tati, můžu se ještě na něco zeptat?“
„Samozřejmě, copak?“
„A na který straně tý zdi se žilo líp?“
(Vyšlo v Hospodářských novinách 14. listopadu 2014)
