Ježek - napsala Hana van der Hoeven

Andrea Bialková, Fakulta designu a umění v Plzni

Sluníčko tahalo jarní květiny ze země, stromy se těšily na listy, zvířata na zelenou trávu a ptáci řvali na celý les, že už je tu jaro, jako kdyby to snad nebylo vidět. Po dlouhém zimním spánku otevřela oči i paní Ježková. Protáhla si všechny nohy, trny, čumáček, zamžourala očima a dostala hrozný hlad. Aby ne, když asi tak pět měsíců neměla snídani.
Vyrazila na lov a v duchu si říkala, že by nebylo špatné ulovit i nějakého pana Ježka. Ne že by ho chtěla jíst, ale příroda jí velela založit rodinu, a s tím se nesmí dlouho otálet. Dnes v noci to však s lovem byla bída a s ježky ostatně také. Les to byl pěkný, což o to, ale bez kamarádů a s prázdným břichem tu bylo trochu smutno.

V tom ji do čumáčku zavanula zvláštní vůně. Asi nějaká dobrota, pomyslela si a hned si to dupe tím směrem. A opravdu, kousek od lavičky, to je takové to prkýnko, co si na něj lidé sedají, se válí věcí různých vůní. Ježčí nátura ji zavelela pořádně to prozkoumat. Šmejdí, ochutnává, pozor si pořádně nedává a pak se to stalo. Zamotala se do igelitového pytlíku, který tu odhodil nějaký darebák, a nemohla z něj ven. Neviděla, do všeho narážela, špatně se ji dýchalo, a navíc ji začalo bolet břicho z toho nevhodného jídla. Z posledních sil zoufale zavolala o pomoc, což přilákalo nedaleko se potulujícího ježka. Ten se nejprve hrozně lekl igelitové příšery a chtěl utéct, naštěstí včas poznal, že je pod igelitem ježek v nouzi a odhodlal se k činu. Dvě ježčí síly nakonec přepraly věznící pytlík. Paní Ježková se mohla konečné nadýchnout a spatřit svého hrdinu. Vzhlédla s obdivem ke svému zachránci a okamžitě si padli do oka. Věrné přátelství bylo navázáno. Od té doby chodili na lov jedině spolu a za nedlouho jich bylo osm. Odpadkům se už navždy vyhýbali, ale pro bezpečí jiných lesních obyvatel nenechávejte v lese nic, co sem nepatří.