V šedivém dni jako dva brilianty. Měla jich ve tváři milióny. Snad se chtěla vyrovnat Lille. Mé ženě Lille, která má brilianty ukrytý doma pod polštářem a pokaždé, když s ní ulehám do manželského lože, slyším ty brilianty chrastit pod matrací. Lilla leží vedle mne, stačí tam natáhnout ruku. I Lilla, má žena, kdysi nosívala stejně jak Ona své brilianty v očích tajuplné tváře.
Měla své brilianty sázené v kůži svého těla.
Měla své brilianty pro mne.
Zhasnutím lampičky na stolku se okamžitě nořím do tmy, do prázdna.
Stačí jen ležet na zádech, stačí se dívat do stropu a odpozorovat tu blízkost žádoucích prsů, které se prolínají ze tmy našeho panelového stropu, který chladí jak dotyky a sání. Bytové jádro krásy propletených rukou a tíha dveří, které nevidím, dveří do ložnice, cítím v nich zámek k odemknutí klína, Jejího klína, Jejího atomového jádra.
Ležím a dívám se do stropu a moje žena Lilla nic neví o tom, že se na mě dívá ze stropu pár růžových dudlíků, které chci k sobě přimknout, když sním o ráji v naší posteli. Stačí jen natáhnout ruku…
Pohnul jsem se a slyšel zase ty brilianty, jak chrastí pod matracemi, které už nenosíš v očích, nemáš už nic ze svých perel, chrastí mi pod zadkem jen tvoje prachy. Sesypaly se z tvého těla, z divokých zákoutí tvé siluety, sesypaly se pod postel, pod matrace.
Strop a průhled oknem, na kterém září průhledné kapky zaběhnutého deště, umatlaného šedivého dne, který se právě končí. Jak v bankovním trezoru jsme uzavřeli svoje pohledy, které nás svádí ke stropu.
„Spíš?“
Jen ticho, klid, ani peníze už neřinčí. „Spíš, má ženo, má Lillo, spíš?“
Usínám špatně, nedělám v noci nic, jen dívám se do stropu a sním, sním, jak jednou natáhnu ruku a nebude tam Lilla a budem tam Ona, Ona v záři slunce, vonící šampónem, nahota přezářená sluncem, nahota, která se nedá fotit, dá se jen žít. Maličkým okamžikem západu dvou , snad i více zámků, blíží se ke mně nadýchaná nahota krásného těla a já po Ní dychtím v divoké touze po zázraku. Můj strop, mé sny, mé kino, můj svět. Má žena Lilla spí.
Když natáhnu ruku, ožene se divokým pohybem ruky, jakoby chránila své poklady. Nechápu tedy, na co tady čekám?
Z proběhlých splynutí těl, syntézy jader, termonukleárních reakcí proběhlých v našem manželském postelovém reaktoru nezbylo nic, než omámení z dívčí krásy lehounkých dotyků zapomenutých elektronů, pohlazení konečky černého, nedotknutelného…. I otisk po gumičce hedvábného prádla, zastavujícího dech, stejně jako plynulá řeč těch krásně vykreslených rtů je pryč. Proč? Pro slepičí kvoč, aby kvočna nekvokala…
Má Lilla, má prachatá kvočna bez hedvábného prádla, bez rtů, stala se pouze chemickou nicotou vytahaného, přecpaného žoku, s kterým automaticky ulehám do postele, abych se tajně díval do stropu, kde něco lepšího hledám.
Ona. Já. Ona a Já. Moje vysněná touha z pestrého stropu, ze kterého se na mě dívá a kterou každou noc znásilňuju už jenom ze vzteku, na truc mé Lille. Mé?
Není má, nikdo není můj, nic není moje. Všechno je její. I její ošklivé tělo je její. A tak se každou noc dopouštím hříchu. Unikám, tajně se miluju , aniž o tom ví.
Jak je hloupá Lilla. Spí jako dudek tam, kam stačí jen natáhnout ruku a bude má stejně jak dřív. Vrátí se démanty do jejích očí, všechno bude tak, jako kdysi, jen třeba tuhle noc, třeba… Natáhnu ruku, pomalu natáhnu a dotknu se jejího pyžama, prsty se dotýkám kůže, kůže mé ženy a nedívám se při tom do stropu, chci jí být blíž a blíž, proto rozepínám knoflíčky, pomalu váhavě se dotýkám jejích ňader, ňader mé ženy jak zloděj, který chce ukrást auto na ulici a strká nervózně drát do startéru, ale motor jen škytne a drát se zlomí.
Má žena dál spí a nic neví. Oči má zavřené, má vkladní knížka, můj dostihový kůň. Je zas tak krásná, zase tak milá, když spí.
„Fuj, ty prase!“ ožene se rukou a otáčí se zády.
Svalil jsme se jak bídák na svou část postele a zase slyším, jak peníze pod peřinama chrastí. Ty hnusný prachy, ty hnusný brilianty, nicotná hmota zlomených krystalků zašlého času. Zas vidím jen strop a nechci natahovat ruku. Vidím strop a okno s kapkami průhledného deště, který se opět rozšuměl na ulici a lesknou se po něm ulice a chodníky. Je krásný ten teplý, zakřiknutý déšť, jak Ona, když mě vidí, že pláču.
„Tak neplač!“ usmívá se na mě svými démanty ukrytých v očích a je krásná „Neplač, hlupáčku...“ Voní šampónem po jablkách, malinkých rudých sluncí, dívá se na mě a hladí mě dotyky svých elektronů, konečky černého, nedotknutelného…usínám. Strop a průhled oknem, na který září mokré kapky deště, zaběhnutého šedivého dne, který se právě skončil.
