To se pak člověk mohl dívat na strop, kde nebylo nic, co by ho rušilo od řetězu povídek (jedna za druhou; tři – nebo čtyři? –, pak přestávka tak na protření očí a nalezení vlastního hlasu po těch nezvykle dlouhých monolozích hlasů cizích; další tři – možná čtyři; projít se tam a zpět po jediné osvětlené chodbě; a opět tři – nejvýš čtyři...). Nebo ještě lépe mít zavřené oči, víčka jsou ještě monotónnější než strop; ano, ovšemže jsme někdy usínali, jistě alespoň většina z nás – ostatně nevtáhnou všechny povídky člověka natolik, aby v pozdních nočních, brzkých ranních hodinách ani na chvíli nepodlehl únavě. Pozornosti unikl tu začátek věty, tu konec odstavce (To už jsou zase v domě? Vždyť teď jeli za...)
Mimo dosah se ocitl konec niti, na kterou je třeba navázat další část příběhu; a navázat beztak nelze, protože ses probudil do jiné země, jiné doby – do hlasu jiného předčítače. Končí další třetí (nebo čtvrtá); vstát a osvěžit se vodou, kávou a bramboračkou na konci jediné osvětlené chodby. Tam je živo a nemluví se příliš o povídkách – ty zůstaly v tichu studovny, teprve za chvíli je opět jeden hlas za druhým bude vyvolávat ze stránek zbarvených do žluta stolní lampičkou.
Některé jsou humorné; většina spíš ne. Sem tam nějaká zatne drápek hlouběji (třeba ta, kterou čte hlas dobře známý z hodin ekonomie, proč ne; teď ten hlas vnímáš jakoby z rubu); zatne ho a něco po ní v tobě zůstane, jizva-slovo, jizva-postava, jizvička-jméno, které do zítřka paměť trochu zkomolí. A někdy mezi tím je slyšet z křesla vepředu i tvůj vlastní hlas. Vřadí se mezi pátý a sedmý nebo šestnáctý a osmnáctý a bůh ví, kdo za jeho zvuku usne a kdo se do něj probudí; je to ostatně jen chvilička z celé té pronaslouchané noci.
Denní světlo pomalu rozmazává žlutý kužel lampičky; trochu pouklízet, popřát si dobré ráno. Pak se jde na jeden z prvích ranních spojů s těmi, se kterými je člověk rád nebo kteří zbyli. Mluví, ani ne příliš ospale, o tom, co budou dělat v rodícím se dni; posloucháš to jako povídku.
4.E / 2013
