Náš češtinář M. H. byl znám svou formální důstojností a odměřeností - nikdy se ani neusmál... Měli jsme z něj respekt, ale zároveň jsme se pokoušeli tu jeho strohost nějak prolomit. Jenže on se jen tak nedal.
Vzpomínám si, jak jednou jsme ho viděli brát schody po dvou, což bylo něco zcela mimořádného. On se však před dveřmi do učebny zastavil, vydýchal a opět důstojně vkráčel dovnitř.
Jednou v červnu do oken třídy pořádně pražilo sluníčko. Žádné žaluzie ani závěsy tam nebyly, takže jsme z toho měli dost zavařené mozky. Protože každá třída pravidelně odebírala periodikum Tvorba, měli jsme této publikace plnou skříňku. Někoho o přestávce napadlo udělat si z těch novin večerníčkovskou čepici. A pak to napadlo dalšího a ještě dalšího a pak přišel ten geniální nápad: uděláme si ty čepice všichni a nasadíme si je na hodinu češtiny. A jak se řeklo, tak se i stalo. Dokonce jsme jednu čepici přichystali rovněž na katedru...
Pan učitel vkročil rázně do dveří a očividně se zarazil, ale okamžitě si to rozmyslel a pokračoval ke katedře. A dělal jakoby nic. My jsme také dělali jakoby nic, ale vzduch se dal krájet, protože všichni čekali, kdy přijde nějaké hromobití. A bylo jasné, že tu čepici na katedře si nikdo nenasadí, což nás trochu zklamalo.
Po chvíli už to češtinář nevydržel a zeptal se co nejklidnějším hlasem jednoho studenta, co to má znamenat. Dostalo se mu odpovědi, že „je nám horko na hlavu“. A hodina proběhla obvyklým způsobem, žáci byli tázáni, vstávali a odpovídali, zapisovali si – to vše s papírovými čepicemi na hlavách. Pak nám další den prozradila jedna spolužačka, že si ji dodatečně zavolal do kabinetu a znovu se ptal, co to mělo znamenat, na což mu odpověděla úplně stejně: „Nic to neznamenalo, bylo nám jen horko.“
Tehdy jsme si dovolili opravdu hodně, ale pan učitel byl moudrý a neudělal z toho žádnou aféru. Myslím, že ne každý učitel by se tenkrát zachoval stejně.
Jinak jsme mnozí z nás často češtináře proklínali, když na poslední chvíli smolili domácí úkol - slohovou práci, na kterou měli zhruba měsíc a která musela být dlouhá několik stran A5.
Vím, že jsem to zpravidla psala do pozdního večera den před termínem. Témata, jak už to tak chodilo, byla mnohdy poplatná době: Fiktivní dopis Juliu Fučíkovi, Dopis matce sovětského vojáka, Stížnost na Národní výbor... a bůh ví, co ještě. V hodině jsme pak jen doufali, že na nás nepadne los a nebudeme muset veřejně předčítač svůj úkol před třídou.
Tak jsme si sice nedobrovolně, ale systematicky tříbili svůj projev a udržovali znalosti základních mluvnických jevů a stylistických pravidel.
Pan učitel (tedy soudruh profesor) nás moc nešetřil. Jeho obligátní průpovídkou při vkročení do třídy bylo: „Vezměte si papíry, netrhejte ze sešitu, zvláště ne z českého...“ Načež nastala všeobecná panika, všichni se snažili ještě honem něco zjistit, ale pod palbou zadání hned v následujícím okamžiku už nám zbyly jen oči pro pláč.
Dodnes si pamatuji, že jsme měli například udělat rozbor věty: „Je věc těžká holou rukou zabít ježka.“ Nebo napsat přídavné jméno od města Trhové Sviny, kdy většina třídy nenapsala nic, nebo (včetně mne) jsme vymysleli slovo „svinský“, jati neblahým tušením, že to asi nebude ono. A také nebylo. Hádejte, jak je to správně...
Samostatnou kapitolou byla povinná četba. Ač jsem byla zanícená čtenářka, můj výběr knih se dost lišil od toho předepsaného. Proto jsem si četbu knih ze školního seznamu nechávala až nakonec.
Daleko líp než Jan Neruda či Alois Jirásek se mi četly knížky od Sinclaira Lewise, Johna Steinbecka, Konstantina Paustovského a mnoha dalších. A tak když po klasické úvodní větě „Vezměte si papíry....“ následovalo zadání jedné z Povídek malostranských, bylo to v pytli, jak se říká.
A tak nám pan učitel, vida naše divé tváře, dal pokyn napsat pod své jméno: „Nečetl/nečetla jsem.“ A dopředu bylo jasné, že dostaneme za pět – pochopitelně. Napsala jsem to tedy pod své jméno a má spolužačka z lavice také. A šeptem se mě ptala, zda jsem to četla. Jenže pan učitel ji zahlédl a řekl jí, ať si pod jméno napíše: „Opisovala.“ Takže tam měla jméno, pod tím „Nečetla jsem.“ A pod tím ještě: „Opisovala.“ A tak svou práci odevzdala. Myslím, že taková práce by si zasloužila dát do vitríny.
4. C / 1976
