Zvolila jsem metodu bumerangu: strach se přece léčí strachem. A tak jsem opakovaně sledovala seriál ČT s názvem Letecké katastrofy. Seznámila jsem se tam s množstvím nejrůznějších technických poruch, které mohou nastat, a přežila jsem všechny stavy úzkosti, které je lidská bytost schopná překonat.
Po stresující - ale v každém případě velmi intenzivní - přípravě jsem ve čtyři hodiny ráno téměř v mrákotách přišla na check in a zvládla všechny brány a nutné kontroly.
Všimla jsem si při tom, že všichni (mimo mě) mají na sobě jakési - řekněme - chalupářské oblečení. Jen já jsem elegancí vyčnívala. Měla jsem lodičky na podpatcích, sukni, sáčko, make up. Prostě jsem si myslela, že letiště je cosi slavnostního a ne tržiště na Haveláku. Holandské letadlo obsluhovala na palubě usměvavá posádka. Typické vysoké špagetky.
Moje krásná a světem protřelá dcera (jiný level) mě držela za ruku a dávala na mě pozor. Asi po půlhodině jsem se dožadovala, abychom už konečně vzlétli. Dcera mi na displeji nad mou hlavou ukázala, že už jsme ve výšce 10 800 metrů. To mě uklidnilo. A pozdější turbulence mi připadaly jako naše vozovka třetí třídy. Nic nového! Když jsem se dozvěděla, že přistání je vlastně "řízený pád", už jsem ani nemrkla k oknu. Za ty prachy to přece někdo musí přesně vědět...!
