Nejvíc zážitků jsme pochytali na bramborových a chmelových brigádách a také na vodáckých výletech pořádaných profesorem Vránou. Na jeden takový vzpomínám obzvláště ráda a vždy, když se sejdeme s holkama, tak se smějeme ještě po letech.
Hned na začátku „vody“, na břehu Lužnice jsme byli rozděleni do skupin: normálních vodáků a nás.
Vodáci dostali kánoe a my pramici. Abychom nebyly na lodi samé holky, tak nám Vrána přidělil spolužáka Pavla Oplta, který převzal roli kormidelníka.
Pod taktovkou Oplta jsem křižovaly řeku od břehu k břehu, přičemž jsme vždy dost razantně loď narvaly do trávy a větví. Při jednom takovémto nárazu se loď zaklínila tak, že nešla vůbec vyprostit. Oplt z pozice kormidelníka zavelel, že háček musí do vody. Jenže háček měl „své dny“.
„Já nemůžu, Pavle, do vody,“ pípla polohlasně Helena.
„Nezájem, říkám: háček do vody!“
„Ale já se nemůžu koupat,“ oponovala Helena již zvýšeným hlasem. Diskuse se stupňovala, až konečně Opltovi došlo, proč háček nemůže do vody. Navrhl tedy, ať nás Helena odstrčí od ostrůvku, na který jí ukázal veslem. Helena se načuřeně odrazila od pramice, skočila... a zmizela pod nánosem pěny, chaluh a dřívek, které vytvořily zcela mylně zdání ostrůvku.
Náš huronský smích přerušovalo Helenino nadávání Opltovi a vyhrožování, že „pokud nebude moct mít děti, tak ho vlastnoručně uškrtí“.
Tato příhoda nám vlila elán do žil a rázem se zdálo, že pachtit se na pramici Lužnicí v místech, kde voda stojí jako olej, není až tak hrozné, jak se zpočátku zdálo. Dokonce jsme chytili jakýs takýs rytmus a směr a postupně jsme se rozjeli po řece. Naši spolužáci na kánoích již dávno byli na tábořišti, když jsme se začali přibližovat.
Pod dojmem, jak vesele mávají, že konečně dorážíme, jsme se my - všechny holky - rozjely sladěně vpřed. Bohužel až na poslední chvíli si náš kormidelník všiml, že se řítíme k jezu, nad kterým visí plechová tabule s lebkou a zkříženými hnáty hlásající: „Pozor, tento jez je zrádný! 15 mrtvých vás varuje!“
„Vyskákejte okamžitě z lodi, volové!“ vřískal pan profesor Vrána z břehu téměř nepříčetně.
Konec je vám jasný – my zachráněné, Oplt hrdina, že to s námi přežil, naše věci uplně mokré, pramice zaseklá na jezu a... Vrána se uklidnil až u táborového ohně.
