Mnozí dodnes vzpomínají na její unikátní způsob jízdy na kotvě spočívající ve startu s lyžemi v pravém úhlu. Vlek se spolehlivě a s prudkým trhnutím na pár minut zastavil. (Kdo někdy jel na kotvě, chápe, že takové vychýlení z tempa vyhodí z jízdy i řadu zkušených harcovníků...) Ještě trvalejší ale byly stopy, které Růžové nebezpečí zanechávalo cestou dolů - hluboké okrouhlé lavory, které jsme inspirováni momentální látkou probíranou v zeměpisu, promptně přezdili na „konkávní sníženiny georeliéfu“.
Je to asi jediný terminus technicus, který jsem si z lekcí geografie zapamatovala. Ne že by se mi někdy sám o sobě hodil, ale princip nazývání nehezkých či obyčejných věcí elegantními výrazy, které tak nějak zastírají skutečnou podstatu, je jev, s nímž se potkávám neustále. Ať už proto, abychom trochu přikrášlili negativní jev, jako třeba pokles obratu (pardon, chci říct záporný růst) či lajdáctví v práci (myslím samozřejmě prostor pro osobní rozvoj). Nebo proto, že když nemáme co říct, pomůže cizí výrazivo nastolit situaci, kdy nám nikdo moc nerozumí, ale všichni moudře kývou.
Pokud máte na zahradě krtka, pak asi přesně víte, co znamená konvexní vyvýšenina georeliéfu neboli zatracená krtčí hromádka, a také co vše si zákona dbalý zahradník dokáže představit pod jistě zcela neškodným výrazem „zbavit se krtka“ (popř. ho „odklonit“ k sousedům). Jakožto dlouholetá pracovnice oboru korporátní komunikace jsem teprve po mnoha letech docenila tento trénink a Růžovému nebezpečí i profesorce na zeměpis posílám opožděný dík.
4.D / 1992
