Ozve se zaklepání a do třídy se nahrne asi sedm lidí v čele s Mímou, absolventem naší školy a mužem ďábelského smyslu pro humor. Drží v ruce velikou mísu koblih.
Sakra.
Totiž: asi o měsíc dříve na letním botanikování s paní profesorkou Lenochovou jsem neuváženě prohlásila, že o hodinách matematiky se cítím být Saturninem. Co jsem tím měla na mysli? Že mě občas přepadne – jako hlavního hrdinu Jirotkovy knihy – naléhavá potřeba bombardovat své nebohé spolužáky a stěny třídy náloží koblih.
Vzpomínám si, jak se tehdy Mímovy podezřele zablesklo v očích.
„Pan doktor Vlach a Saturnin posílají pozdravy a koblihy,“ ozve se teď a modrá umělohmotná mísa plná koblih přistane na mé lavici. Chvíli zamyšleně pozoruji moučkový cukr, kterým jsou koblížky obaleny.
Jednadvacet, dvaadvacet... BUM!
První kobliha trefila Mímu do týla, otáčím se dozadu.
BUM! BUM! BUM! Vyšlu několik cukrovaných mastných střel směrem k svým spolužákům v zadních lavicích.
Lenoška – tedy paní profesorka Lenochová, jež nás učí biologii – celou scénu natáčí.
Otáčím se k ní a BUM! Házím po ní poslední koblížek... Ale ouha, neodhadla jsem správně hmotnost, a tak kobliha letí půvabným obloukem nahoru. Letí, letí a trefuje desítky plechovek vystavěných ve výklenku nad skříní. Plechovky řinčí, narážejí do sebe a padají jedna přes druhou, jak už to plechovky mívají ve zvyku. Paní profesorka si před tou spouští chrání hlavu a nahlas se směje.
Připadám si jak v nějakém bláznivém snu. Po bedýnce reproduktoru zvolna stéká trocha jahodové marmelády. Vzduch je prosycen cukrem jako při pečení a spolužáci se ládují koblihami.
Lehce zmatená paní profesorka Šulcová se pokouší obnovit řád uprostřed chaosu a znovu nastolit matematiku. Jenže jak v Saturninovi říká rodinný přítel doktor Vlach: Když někdo chápe přísloví doslovně, může to vést k tragédii.
Prostě literatura a groteska tentokrát vítězí.
