Dívám se na protilehlou skálu a je to totéž. Dívám se zpátky. Mohu jít přece zpátky. Znám to tam, vím, jaké to je a jaké to bude. Znám to tam, ano, ale moje současné tělo to tam už nedává. Jasně dává najevo, že cesta zpátky znamená jeho smrt. Co nastane, když se obrátím zpět, je jasné. Tak že bych to přece jenom zkusila? Vedle mě se objevují světýlka. Jsou se mnou stále, ale teď je vidím, štěbetají mezi sebou, pošťuchují se, chichotají se. Směju se s nimi. Chvíli chodím po okraji a vybírám si první kroky.
„Když se vydáš na cestu, cesta sama se objeví,“ slyším od houfu poletujících světýlek kolem mě. Držím se výčnělků skal a představuji si chladivou a osvěžující koupel v řece pode mnou.
„Rozplácneš se! Nezvládneš to! Jsi neschopná! Proč se o něco dál pokoušet? Kam a proč chceš jít dál? Na co? Ty hloupá, neschopná, nechtěná. Vždyť se na sebe koukni, Ty ubožátko,“ útočí na mě důvěrně známý hlas. Syčí, z huby se line známý puch, oči nenávistně a žlutě svítí. Jak dlouho jsme už spolu? Co je na tom hlase, na té stvůře, tak přitažlivého, že jí naslouchám a věřím jejím slovům?
Dívám se stvůře do krutých žlutých očí, z nasládlého smradu, co se jí line z huby, se mi dělá mdlo. Sama jsem si ji stvořila z myšlenek, kterým jsem uvěřila. Ano, ona je mým vlastním výtvorem. Doprovází mě od dob, kdy jsem poprvé ucítila tu strašnou zimu, tmu a beznaděj. Tehdy jsem ztratila víru, tehdy jsem zrodila tuhle stvůru. Už dlouho žiji to samé. Stačilo to. Už vím, že stvůru nelze zničit, boj a odpor ji posiluje. Cítím, jak mi v hrudi bije srdce a pokračuji v sestupu.
„Miluji Tě,“ říkám stvůře a dívám se jí zpříma do žhnoucích očí. Jsem celá zmáčená od slz, které se mi řinou po tvářích. „Prosím Tě, odpusť mi moji nenávist a pomoz mi na cestě dolů, do hlubin, k řece.“
