Pro většinu žáků a studentů znamená tělák celkem vítaný a intelektuálně nenáročný pohyb po hřišti či v tělocvičně. Jedničku získáte za zvládnutý kotrmelec či výmyk, občas musíte přetrpět závod na 1500 metrů... Nebo třeba písemku z pravidel míčových sportů. Asi jsem se rozměry hřišť a počty hráčů v házené na nezbytně nutnou dobu nějak naučila, ale zásadní stopy ve mě toto memorování nezanechalo (syn dodnes protáčí panenky, když se u hokeje zeptám, jaký se hraje poločas).
Mnohem větší dopad měly podobné písemky v zeměpise. Místo zábavného a celkem užitečného doplňování slepých map či diskusí o tom, jak prostředí ovlivňuje kulturu, jsme byli pravidelně testováni na pořadí států podle množství vytěžených surovin.
Bohužel nešlo jen o superstrategické suroviny jako ropa či zemní plyn, ale na přetřes se dostala snad celá půlka Mendělejovy tabulky prvků... Člověk se většinou nespletl, když na dvě z prvních tří míst umístil Sovětský svaz a Spojené státy, ale to bohužel nestačilo. Na písemný test jsme museli znát přesné pořadí prvních pěti až deseti zemí.
S neblahým tušením, že množství těžby i význam jednotlivých surovin se (na rozdíl třeba od typu kostí v lidském tělem) může velmi rychle měnit, jsme si lámali hlavu, k čemu tyto znalosti mohou být a proč je po nás paní profesorka tak důsledně a s takovou precizností vyžaduje. Nějaký důvod to přece musí!
Tehdy jsme na to ještě nepřišli a museli jsme se spokojit s tím, že "jednička ze zemáku taky není špatný důvod se to prostě našprtat". A začali jsme si tvořit sofistikované memotechnické pomůcky, jak si ty velmi podobné, ale bohužel ne úplně identické seznamy, zapamatovat. V hlavě mi z té doby zůstala třeba Šunka v Mexiku, jakožto metaforické vyjádření pořadníku těžby mědi v roce 1987. (Možná to nebyla měď, ale nikl. Nebo kobalt. To jsem už zapomněla a znalci stavu těžby strategických nerostů v 2. polovině 80. let mi laskavě prominou.) Možná uhodnete, že prvenství v tomto případě patřilo Sovětskému svazu, následovaly USA, Nikaragua, Kanada, Argentina, Venezuela a Mexiko.
Žebříček jako takový mi samozřejmě nikdy k ničemu nebyl, ale pochopila jeden základní princip fungování lidské mysli. Chcete-li, aby si lidé cokoli zapamatovali, musíte jim to sdělit jako příběh. U nudných dat a suchých informací to platí dvojnásob. Příběh vyvolává emoce a aktivuje představivost a tím v nás zanechává stopy.
Proto třeba dětem předáváme jednoduchý pokyn, že nemají otvírat cizím lidem, tím, že zdlouhavě vyprávíme pohádku o vlkovi a kůzlátkách. Nemusí to být hned celý román - na poradě či prezentaci často stačí vtip, anekdota ze života, jednoduchá metafora... Život je prostě příběh a lidský mozek není stavěný na tabulky. Hledat v mapách jsem se naučila na dětských táborech, ale díky hodinám zeměpisu dones s chutí hledám příběhy i tam, kde by je nikdo nečekal.
PS. A z toho plyne ještě třetí poučení - nikdy nepodceňovat příležitost se něco užitečného naučit :-)
4.D / 1992
