Nahlédnu do výklenku po mé pravici. Musí se tu rozsvítit, aby vůbec něco bylo vidět. Pár pranýřů a pás nekonečného utrpení. Jak nechutné. Popojdu o pár kroků stranou, abych měla lepší výhled na hlavní prostranství. Pod nohama vržou zastaralá a poškrábaná prkna. Kousek ode mě mají zrovna takovou šedou ošoupaninu, že člověku okamžitě naskočí představa, jak je někdo na tom místě vší silou drhne. Možná od krve. Kdo ví, co se mohlo dít na roztřepeném provazu přesně nad tím...
Odtrhnu se a přejíždím očima dál po obvodu zdi. Přesně v polovině místnosti se ze sloupu táhne k protější stěně síť rozdělující prostor na něco jako dvě velké cely. Donutím se vstoupit do druhé části vězení. Ocitnu se tváří v tvář čtyřem trestným tyčím. Ani se nepodívám k několik metrů vzdálenému stropu, do kterého ústí. Raději hned pokračuji kolem natahovacího skřipce k místu jediného odpočinku a zároveň k mé poslední naději...
Mám štěstí. Za hnědou žíněnkou nahmatám, co jsem hledala. Z radosti ze znovunalezení svého mobilního telefonu bych skoro objala žebřiny i tyče na šplhání vedle nich. Poklusem podběhnu volejbalovou síť a ještě se natáhnu do výklenku, abych cvaknutím vypínače zanechala posilovač břišních svalů, tricepsový stroj a běžící pás v téměř úplné tmě. Za zapáchající školní tělocvičnou zbývá už jenom zabouchnout dveře.
