Sama sobě nerozumím. Od chvíle, kdy jsem konečně pochopila, že studovat možná opravdu NEBUDU, jako by se všechny moje myšlenky a přání vymkly z navyklé cesty.
Učit se, vědět víc, být dobrá nebo ještě lepší, to byla donedávna pohodlná, vyježděná cesta. Ne že bych se tím vždycky řídila, ale aspoň jsem věděla, co se po mně chce. Najednou nejistota, zmatek.
Vím, že to není správné, ale celé dny a noci sním o někom, kdo mě zachrání. Nemá konkrétní podobu, ostatně docházím k názoru, že všechny moje „lásky“ a „přátelství“ vlastně nebyly city k té či oné osobě (Emil v Janově, Petr v Kladské), ale vztah ke snu, který jsem si sama vytvořila. Je mi z toho divně, nerozumím tomu. Navíc, proč by mi měl někdo pomáhat? Proč bych na to zklamání nemohla být sama jako tolik jiných?
29. května 1980, čtvrtek
Poslední den ve škole. Základní jazyková škola v Kladské. Je to zvláštní, ani se nic nepřihodilo. Prostě jsme se rozloučili a po šesti letech konec. S většinou holek jsem si vyměnila adresu a telefony, ale zdá se mi, že to byla spíš zdvořilost. Možná, že jsem měla nějaký ten mejdan na rozloučenou přece jen udělat.
Měla jsem ale strach. Že táta udělá nějakou scénu. Nemluvím s ním od té doby, co mě zmlátil v H usově ulici. Byla jsem tehdy za mámou v práci, její kolegyně mě chtěla vzít na zmrzlinu a táta se strašně rozčílil. Záchvat. Bušil do mě a dal mi nakonec hroznou ránu do zad.
Ležela jsem na chodníku, vyražený dech a říkala si: „Teď ho asi zavřou.“ Přišel policajt a něco si napsal, nic z toho kupodivu nebylo. Máma ho z toho zřejmě vysekala. Nepochopila, že kdyby ho sebrali, dal by si příště pozor?
Nevím, co se to s námi všemi děje. Nejhorší je, úplně nejvíc mě štve, že máma dělá jakoby nic. Asi má tátu až nepříčetně ráda. Mám jí ale opravdu za zlé, že když už neumí pomoci sobě, neochrání ani nás, svoje děti. Káťu a mě. Vždycky, když je máma v háji a brečí v koupelně pod umyvadlem, slibuje mi, že se s tátou rozvede. Načež za pár dní se oni dva jako zázrakem usmíří a máma je schopná říct: „Hele, Moničko, od tebe já si svoje krásné manželství zničit nenechám!“
Pochybuju, že by si inteligentní máma takhle mohla představovat krásné manželství, spíš se bojí být sama. Taky je jí trapné, aby ona, psycholožka v Manželské(!) a rodinné poradně v Nuslích, musela najednou vysvětlovat, že ty modřiny nemá z padání ze schodů a že vlastně, mimochodem, milí kolegové, budu se po patnácti letech rozvádět.
Vysvětlení ze svazků StB
Asi by bylo spravedlivé tady uvést okolnosti, o kterých jsem tehdy neměla tušení, které ale zřejmě ovlivnily nervózní, výbušnou atmosféru u nás doma a možná i záchvaty vzteku mého táty.
Začátkem těch vytoužených prázdnin, 8. července 1980, už totiž příslušníci Státní bezpečnosti v Hradci Králové – útvar Havlíčkův Brod usoudili, že můj táta si zaslouží soustředěnější pozornost a začali se mu věnovat. Nepožádal sice o vystěhování jako mnozí jiní, nepodepsal ani Chartu 77, stýkal se ale přátelsky s nevhodnými lidmi – hlavně se Svatoplukem Karáskem a jeho okolím (Jonákovi, Tominovi, Němcovi).
Taky měl (na tu dobu) dlouhé vlasy, které si ani na naléhání babičky nedal ostříhat. O mnoho let později mě pobavilo, že ve svazku ministerstva vnitra pod registračním číslem 18735 je tátova fotografie z vojenské knížky v posádce v Domažlicích, takže se slušivým komunistickým sestřihem.
Ve svých Kristových letech (33 let mu bylo o měsíc dřív) nevypadá na té fotografii jako nějaký zločinec, spíš snílek jakýsi, dělal však věci pro ně podezřelé: pořád fotografoval, fotoaparát měl u sebe prakticky neustále, byla to jeho největší cennost a pýcha.
„Pouštěl si hubu na špacír,“ jak říkala babička, tedy pronášel nevhodné poznámky na nevhodných místech a ještě se tomu hlasitě smál.
Poslouchal jazzovou a rockovou hudbu a kvůli elpíčku Jethro Tull nebo King Crimson byl schopen velkých obětí – například docházel na neoficiální, později už přímo zakázanou burzu nad Hlavním nádražím, kde se dala jedna nesehnatelná deska vyměnit za jinou vzácnou desku nebo dokonce za dvě. Pamatuju si dokonce, že za černobílé elpíčko Boba Dylana s jeho uchvacujícím portrétem někdo nabízel jakési Peter, Paul a Mary klidně tři. Táta ovšem mého milovaného Zimmermanna nedal. (Bob Dylan byl mým hrdinou, z jeho textů jsem se učila anglicky. Když jsem vypátrala, že jeho pravé jméno je Robert Zimmermann, měla jsme pocit, že je snad původem ze střední Evropy a byl mi ještě bližší.)
Je třeba říct, že těmi poklady byly desky krásně černé, vinylové, tedy neskladné, s krásnými obaly velkého formátu, po kterých se mi dnes stýská – a s těmi se těžko utíkalo. Takže je tam párkrát policajti v uniformách i tajní v civilu vybrali, každého legitimovali, všechny poklady jim sebrali, pár jich vzali na služebnu do Krakovské ulice a někde se to všechno registrovalo.
Zkrátka a dobře, toho roku byl podán návrh na „zavedení PO (Prověřovaná, tedy sledovaná osoba) spisu a návrh na blokaci osoby“, táta vyfasoval krycí jméno OSKAR* a už to jelo jako kulový blesk: Lustrace Pajer Otakar, Pajerová Olga, sdělení – lustrace, žádost o prověrku – záznam o prvotní prověrce, sdělení StB Hradec Králové, příprava na vytěžení švagra Hovorky, prohlášení o mlčenlivosti (zřejmě Hovorky), soupis obyvatel Benetic (chudáci hodní sousedé u nás na chalupě), nová žádost o prověrku, fotodokumentace, náčrtek objektu (zřejmě naší chalupy), další záznam, zpráva o prošetření, nová žádost o prošetření, lustrace, nová lustrace, odpověď na dožádání, sdělení, sdělení o lustraci Pajera a Pajerové, výskyt motorových vozidel u Pajera, styk s KS – poznatek na objekta(!), další zpráva, další lustrace, prověrka spisu, lustrace, záznam o dalším vytěžení Hovorky, další lustrace, lustrace Forejt Alois (soused na chalupě?), lustrace Hněvkovský (soused na chalupě?), vyhodnocení operativní situace v PO spisu, záznam, další záznam a tak dále a tak dále.
Jako „druh trestného činu“ je uveden paragraf 100 trestního zákona a spis měl celých 67 stran – bohužel, byl zničen, takže si detaily můžu domýšlet jen ze zachovaného „Seznamu dokumentů“ včetně dalších PO (Prověřovaných osob).
Podivuhodné se mi zpětně jeví, že jsme si to léto ničeho nevšimli, ačkoliv naše vesnička byla malá, asi o deseti číslech popisných. U Sváti na mlýně v Prosíčkách, tam jsme to věděli všichni, velcí i malí, že na kopci stojí „jejich“ žigulíky, že jsou „asi“ v domě odposlechy, že si nemáme s nikým povídat a že je dobré se držet stavení, kdyby „něco“.
(Jednou odvezli všechny dospělé na výslech do Havlíčkova Brodu, a tak jsme tam my děti řadu hodin hospodařily samy. Estébákům nepřišlo nijak divné nás tam nechat, v osamělém mlýně, kde vedoucí výpravy jsem byla nezletilá já.)
Ale titěrné Benetice? V jednom(!) sklepě se údajně za války schovávali všichni obyvatelé, takže jich nemohlo být tolik – ale i to jsme považovali spíš za povídačku. A představa, že tam, uprostřed lesů, bude táta s dalšími máničkami provádět nějakou trestnou činnost?
Nicméně bdělí soudruzi píší:
„K osobě Otakara PAJERA bylo zjištěno, že vlastní v obci Benetice, okr. Hav. Brod, rekreační chalupu, do které dojíždí závadová skupina mládeže, která byla soustředěna kolem osoby Svatopluka KARÁSKA v tzv. hnutí UNTERGROUND z členů uskupení HIPPIES.“ (Přesná citace včetně pravopisu.)
Nicméně moje deníky dál popisují jedno obyčejné léto.Pro mě ale přece jedna dobrá zpráva – po všech scénách a nervech k prasknutí mě vzali na gympl, dokonce na moje vysněné anglické gymnázium na VÍTĚZNOU pláň, to je slibný název. Ve chvíli, kdy už jsem přestávala doufat.
Většina mých spolužáků z Kladské jde pokračovat v němčině na gymnázium Wilhelma Piecka na náměstí Míru, ale mně už ta němčina nějak stačí. A taky se odříznu od toho ne-kamaráda Petra, když už ne-opětuje moje tak upřímné city. Ještě bude litovat, jednou!**.
S mámou chodíme dál do tajných kurzů angličtiny. To je moc dobré, povzbudivé. Poslali nám dokonce z ambasády inspektora, Pavla Š., moc sympatický kluk, perfektní angličtina, úplně dokonalá. Odjíždí do Švédska. To je mezi námi oblíbená země, prý berou emigranty a jsou na ně hodní. Škoda ho, takový chytrý člověk..
„Už mi ale nic jiného nezbývá,“ řekl bez nějakých detailů. Pak jsme si povídali víc, vyprávěl, že jezdil poslední dobou úmyslně stopem po Čechách a zkoušel mluvit s lidmi o politice. Prý ho to zklamalo..
Zvláštní metoda, to mě nikdy nenapadlo!
18. června 1980, středa
Na rozloučenou se školou v Kladské ještě zájezd do Lipska. To byl tedy zážitek – jak mi už tady připadala Bettina utržená od řetězu, ve svém prostředí se rozjela, hned mě přešla chuť ji napodobovat. Matkou v patnácti bych byla nerada.
Bude mi chybět Jan Bubník, náš starý pan učitel němčiny. Byl prostě skvělý. Jako by z něj trochu spadly pražské chmury, kvůli kterým mi ho bylo vždycky líto – ostatní učitelé si ho neváží, protože není ve straně, takže postup už neudělá. Děti ho zlobí, protože je příliš hodný. V Lipsku ale ožil – jeho dokonalá němčina, elegantní vystupování džentlmena, znalosti historie – všichni koukali, když nás vzal do kostela sv. Tomáše a sv. Nicolaie a na Völkerschlachtdenkmal.***
Tam na mě šla hrůza – z té stavby, z těch mrtvých, z toho vzývání smrti. Fuj, jak válečnické, chtělo by se říct. Měl to být pomník míru…
Pan učitel Bubník, veselá Eva Suchá**** a Petr Malík, nespolehlivý, nedosažitelný, přitom tak obdivovaný Petr, po těch se mi bude na gymnáziu stýskat.
Petr mi později napsal z emigrace: „Ptáš se, co to s člověkem dělá a nedělá, když je v situaci jako já. To je téma určitě na víc, než ten zbytek stránky, co před sebou mám. Tak jen tolik, že je určitě donucený si to všechno přebrat a něco s tím udělat. Život je teď trochu jiný než předtím, myslím tím být ráno vzbuzený mámou, mít připravenou snídani, sedět přes den ve škole, odpoledne se ožrat, doma dostat večeři a vynadáno, a tak pořád dokola. Všechny takový věci jako škola, práce apod. zvládám (nechci to zakřiknout), ale žít tak, jak chci, to se mi zatím nedaří. Občas si připadám, jak se praví v jedný písničce: I don’t think I can take it anymore, I’ll crawl away and die…***** Třeba dneska odpoledne jsem byl jen kousek od toho, abych sebou seknul na chodník a začal sebou mlátit a řvát. Jindy je to lepší.“ Zůstala jsem na ten dopis zírat. Můj silný, obdivovaný, samostatný Petr.
---------------------------------------------------------------------------------
* Je jistě ironií osudu, že tátovi se v r. 2000(!) narodil můj nevlastní bratr, byl pojmenován Oskar a svazek jsem já tátovi ukázala až v r. 2009!
** Litovat budu já, až se za ním za pár let bezhlavě vydám do Vídně, abych ho tzv. přiměla k návratu z emigrace. Bez varování mu chudákovi zdeptanému z tábora v Traiskirchenu vyklopím, že utíkám taky, tedy s ním a s jeho bratrem. Načež ho zachrání až bratr Igor, který rezolutně prohlásí, ať mažu domů, že mají svých starostí dost.
*** Pomník Bitvy národů, pochmurný!
**** Kamarádka Eva Suchá, později Svobodová, novinářka v ČTK, dnes mluvčí pojišťovny Uniqa.
***** Myslím, že už to nesnesu, odplazím se pryč a zemřu.
