Velký zažloutlý dveře, který vržou tak, že i čerti v pekle se otáčej, co se děje. Pak vejdeš dovnitř. Samozřejmě, jako poslední, protože to pětačtyřicetiminutový utrpení chceš zkrátit, co to jde. Nalevo žebřiny a pod nima žíněnka, napravo bradla a před tebou všichni nastoupení pěkně podle vola, od nejvyššího až po nejmenší Novákovou, která ještě k tomu, chuděra, nosí patnáctky brejle.
A k tomu ten starej úchylák Béďa Chytil. Do toho nejdu. Tohle prostě nedám. Se musí přece dát nějak obejít.
Vzadu jsou lavičky a taky švédská bedna. Tam bych si v klídečku sedla a počítala jim všechny ty kliky, shyby a výskoky. Asistentka hadra. Ale to mi neprojde. Chce to něco, abych nemusela nosit tu modrou hrůzu na zadku. Přemýšlej sakra! Systém jde vždycky obejít.
Táta to říkává: „Maruško, systém jde vždycky obejít.“ Ale kudy?! Debilní tělocvikářský krámy. Na tohle si lehneš, na tohle vyskočíš, tohohle se chytneš, bla bla... ty jo krámy! Marie, ty jsi génius. Tlustej, nemotornej, ale génius. Ha, Béďo, jedna nula.
