Martin přiložil několik polínek do rozehřátého krbu. Plameny se mihotavě zrcadlily na stěnách útulné místnosti a mile doplňovaly tlumené světlo svíček. Ve srubu panovala pohoda a teplo. Přes zajíněné okénko však bylo slyšet, jak venku fičí prudký vítr.„Měli jsme štěstí, že se sněhová vichřice přihnala až navečer,“ pomyslil si Martin. Ještě odpoledne totiž bylo krásně, takže si slunečný výlet na běžkách nádherně užili.
Barbora vedle v kuchyňce myla nádobí po večeři. Martin připravoval skleničky na víno. Oba byli po lyžování příjemně unavení a těšili se na romantický večer u krbu. Najednou se ozvaly rány na okno. Barbora s Martinem se na sebe překvapivě pohlédli: „Kdo to může být?“ řekli skoro současně. Zabušení se ozvalo znovu. Když Martin otevřel dveře, do srubu vtrhla smršť poletujícího sněhu. Venku stál muž zakuklený ve větrovce s běžkami v ruce
„Promiňte že ruším v tuto dobu. Kde je rozcestí pod Anenským vrchem? Zpozdil jsem na hřebenu a pak jsem se trochu ztratil. Zahlédl jsem světlo. Potřebuju vědět, kde přesně jsem, abych se mohl vrátit co nejrychleji dolů do Říček,“ omlouval se noční běžkař a unaveně se pousmál na Barboru, jež nahlédla do předsíně z kuchyňky.
„Pojďte dál, nebudeme stát venku v téhle fujavici,“ řekl Martin. Muž opřel lyže o stěnu srubu a vešel dovnitř. „Omlouvám se ještě jednou, že jsem vás takhle přepadl...“
„Jste na samotě pod Anenským vrchem,“ přerušil ho Martin, „Nad námi je hřebenovka a tady kousek pod chatou se dá napojit na modrou do Říček. Ale teď dolů nemůžete, vždyť byste se v tomhle počasí znovu ztratil!“ prohlásil rezolutně Martin. Běžkař si vděčně sundal bundu a vrhl omluvný pohled na Barboru v kuchyni.
„Uděláme vám čaj, ať rozmrznete,“ zasmál se Martin, když se chlapík usadil u krbu, a odběhl do kuchyňky, aby postavil vodu. Barbora ho uvítala naštvaným pohledem. „To myslíš vážně?“ řekla.
„Co?“ nechápal Martin.
„Necháš tady přes noc úplně cizího člověka, o kterém nic nevíme?“ zlobila se.
„Přece ho v tomto počasí nevyženeme na hřeben! Není vidět na krok a všechny stopy jsou zafoukané,“ odpověděl Martin.
„A co ten hezký večer, který si mi sliboval?“ pokračovala naštvaně Barbora. „To jako teď budeme to rýnské pít ve třech?“
„Brzdi,“ zašeptal Martin, „co když nás slyší? Co si o nás pomyslí?! Ven to fakt pustit nemůžeme!“ dodal, zalil čaj, vyrovnal na podnos hrníček s cukřenkou a vrátil se ke krbu za nenadálou návštěvou.
„Děkuji moc,“ řekl noční běžkař a omluvně zopakoval: „Mrzí mne, že jsem vás vyrušil. Jak se to venku jen trochu uklidní, vyrazím.“
„Do rána tu zůstaňte,“ vrtěl hlavou Martin a zvažoval, zda host předchozí rozhovor s Barborou slyšel.
Běžkaž se představil. „Pavel,“ řekl a podal Martinovi ruku. Začali si povídat o běžkách a výletech do okolní přírody . Barbora setrvávala v kuchyni, a když tam po chvíli Martin přinesl prázdné hrníčky od čaje, mlčela a jen vyčítavě Martina sledovala.
„Pojď za námi, je to hloupé, když jsi tady sama…“
Nic neodpověděla a jen se otočila.
Martin se vrátil za Pavlem ke krbu. Asi hodinu si povídali. Pak se host zvedl, odhrnul záclonku z okna a podíval se ven. „Chumelenice ustala,“ konstatoval. „A támhle prosvítá měsíc. To už zvládnu. Díky moc za čaj, vyrazím domů,“ dodal neústupně. „Teď už se neztratím a běžky za úplňku miluju.“
Martin ho marně přemlouval, aby zůstal. Pavel se oblékl, pak zavolal do kuchyně, kde tušil hostitelovu přítelkyni: „Dobrou noc a promiňte, že jsem vás tu tak přepadl“ A vyšel ze srubu ven. Po sněhové bouři už zůstaly jen závěje. Bílé hory krásně osvětloval úplněk. Martin ze dveří ještě sledoval, jak si noční návštěvník připíná běžky.„Támhle tudy se dostane k modré turistické značce,“ volal za ním. Potom Martin zavřel dveře a vrátil se k Barboře. „Tak co dáme si to víno?“
„Dej si ho sám,“ odsekla uraženě, „já jdu spát.“
Odešla do podkroví, zatímco Martin se zklamaně přesunul ke krbu. Přemýšlel, co udělal špatně a proč byla Barbora tak nepříjemná. Co je špatného na tom, že pomohl člověku v nouzi? Ještě o tom chvilku uvažoval, pak si ale řekl, že to asi nemá smysl. Nalil si skleničku a ubezpečil se, že tak jako před hodinou by se zachoval znovu. Ochutnal víno a přitom si představoval Pavla. Jaká to teď asi musí být krása jet dolů. Stopu osvětluje jen měsíc a všude je klid a mír…
