Zas je mi jedenáct - napsala Aneta Botková

Víte, ono je to těžké. Přihlásíte se na školení, dostanete pozvánku a v ní: „Doneste si prosím příspěvek na téma...“ A jinak nic. Jaká délka? Jaký styl? Otázky, ale ve wordovém dokumentu se zadáním žádné odpovědi. Ani v mailu. No nic. Napíšu jim. Napíšu, že ráda si připravím vlastní příspěvek na téma Můj opravdu zajímavý zážitek nebo Nezvaný host, ale že vážně potřebuju více informací. Třeba zda si to někdo bude číst pro sebe nebo nahlas. To je totiž důležité. Kdo je příjemcem? Jaké je médium? Zase ty otázky. Všechno jim to sepíšu a bude. Potřebuju více informací, když mám dodat nějaký výsledek.

Naštěstí je tu pravidlo dvaceti minut. Neposílej žádný mail, kterým si nejsi stoprocentně jistá. Dvacet minut jsem seděla a přemýšlela nad tím, že jsem trdlo. Že všechna ta školní léta jsem psala slohovky bez toho, aniž bych tohle všechno pořádně věděla a taky to šlo. Tohle zavání profesní deformací...
E-mail napsán a smazán.
A je tu pátek. Sedím v kanceláři, přemýšlím nad Nezvaným hostem a tím, co opravdu, ale opravdu zajímavého se mi stalo, a nevím. Zase jako by mi bylo jedenáct a seděla jsem nad slohovkou do češtiny. Kurzor bliká ve Wordu a já vím, že to napsat prostě musím. Teda nemusím. Ale chci. To je možná od školních dob jiné. Já si vybrala tenhle kurz, já se přihlásila a já sem přišla. Najednou to má celé úplně jiný rozměr. Smysl. Zapadá to.
Víte, co je ale zajímavé? Že ty pocity ze školních let se do té hlavy stále vkrádají. I po těch letech. Prostě hosté, které nikdo nezval.