Vážená paní Krejčí, určitě jste už doma slyšela tu krásnou větu od vnoučat: „Babičko, dědečku, vyprávěj!“
Nevěřícně jsem zírala na monitor a pokračovala v četbě:
Jsou to ty dny, kdy se vnoučata prarodičů ptají, co zažili, kde všude byli... a já tyhle okamžiky s vnoučaty miluji. Nejraději jen sedím s dobrou kávou, společně ujídáme z pekáče právě upečené buchty, prohlížíme si alba se starými fotografiemi a povídáme si...
Dál už jsem nečetla a na uvedenou adresu odepsala:
Vážený pane, děkuji za vaši nabídku, která mě uvedla do stavu hluboké deprese. Zatím jsem matkou osmiletých dvojčat a doufám, že mě ještě dlouho do pozice babičky nepřivedou.
Jenže to nebylo všechno. Hned druhý den se objevil na mém stole v kanceláři časopis AGE s podtitulem: Život je nádherný v každém věku.
„No, už je to tady,“ pomyslela jsem si. „A je to v hajzlu.“
Tenhle krátký příběh jsem pak sdílela na facebooku. Vzbudil značný ohlas. Někdo mě posílal „zapít stáří“ panákem. Další kamarád sděloval nejen mně, ale i všem ostatním on-line přátelům, že „učural smíchy“. Jiný mi dával dobře míněné rady, jak je třeba připravovat se na důchod už ve středním věku: znamená to prý najít si koníčka, udržovat pohybové aktivity a změnit jídelníček. Moje matka na to okamžitě on-line kontrovala, že naše generace se důchodu stejně nedožije. Nejpraktičtější mi přišla rada: „Buď v klidu.“
Jenže jak mám být v klidu?! Jsem z generace X - generace výkonu. A to, že jednou výkonná nebudu a ani po mně nikdo žádný výkone nebude chtít, si zatím vůbec neumím představit. Je fakt, že na mě dobře platí charakteristika, kterou jsem našla na internetu: sice jsem ještě vyrůstala ve starém a neglobalizovaném světě bez nových technologií, ale „skutečně jsem založení rodiny odložila na nejzazší možný termín“. Je pravda, že „kladu důraz na individuální svobodu“ a věřím, že „tvrdá práce přináší úspěch“.
I proto všechno zatím považuji nejrůznější zmínky o stáří za nezvané hosty. Byť jsou někdy docela roztomilé jako třeba přímočará hláška mého syna:
„Maminko, já se budu muset brzy oženit.“
„A proč?“
„Já bych moc chtěl, aby ses toho dožila...“
A je to v hajzlu! Anebo mám být v klidu?!
