To se nikdy nemělo stát.
Dávali mu rady, jak správně žít.
Vzali mu kouzlo o světě snít.
Zavřeli ho do klece, přáli mu štěstí,
neslyšeli-nemohli, že buší pěstí.
Uráželi, pohrdali, nad věcí byli,
hodně vzali mu z jeho síly.
Nechápali, plivali, dělali z něj hrůzu,
málem vyhnali i jeho múzu.
A pak, jedné noci, něco se stalo.
Bohém otevřel oči.
S úžasem zjistil, že zůstalo mu málo.
Byl slabý, nešťastný a skoro zlomený,
však u srdce pocit hřál, že není bezcenný.
Chvíli ležel, pak utřel slzy.
Bylo nedělní ráno, na vstávání brzy.
Jenže - něco se stalo, už bylo to zpátky,
mnoho či málo, vykouknul vrátky.
Pak jen pro sebe tiše zašeptal:
"Díky Bože, jsem zpátky."
