29. června 1981, pondělí Zítra tedy vysvědčení a konec roku. Proč zrovna teď? Chtěla bych, aby věčně trvaly ty letní dny, kdy jsme na sebe měli dost času a viděli se skoro neustále. Luboš je chudák nemocný. Má horečku, leží a potí se. Zůstala jsem v neděli doma bez tátova vědomí. Vyváděl pak jako šílenec. Vůbec se zase chová hrozně. Nevím, jak to budu snášet příští rok. Co je nejhorší – nemá rád Luboše a nechce, abych se s ním stýkala. To je špatné. Doufala jsem, že by si mohli skrze muziku rozumět. Už tak na sebe budeme mít míň času.
Luboš bude v maturitním ročníku, chce přestoupit ve fotbale na Vyšehrad. Pak moje taneční, francouzština a nevím, co ještě. 30. června 1981, úterý Vysvědčení dopadlo dobře, tedy to moje. U Luboše to bylo horší – je to škoda, takový chytrý člověk, ale ten náš výchovný ústav a jeho učitelé mu učení nějak znechutili. Často sedíme, zkouším nenápadně: „Pojď, budeme každý dělat svoje učení, vždyť i přitom můžeme být spolu.“
Načež Luboš se na mě podívá jako na blázna, v lepším případě vezme kytaru a brnká si, zatímco já se hmoždím. Nevím, jestli si vůbec uvědomuje, že pokud se nevzchopí, půjde na dva roky na vojnu?! Vždyť už jen kvůli té představě se můj táta stěhoval do pohraničí, pracoval v lese, schovával se na pedagogické fakultě a kličkoval deset let!
Taky jsem si hned vysloužila další průšvih. Byly jsme si s Luckou zařizovat brigádu – ještě pořád mě drží představa užitečné medicíny, potřebné pro lidi v každém režimu – ale upřímně: když jdeme navštívit Lucčinu mámu, gynekoložku v Thomayerově nemocnici, dělá se mi ze všeho zle. Vůně dezinfekce, zakrvácené hadry, igelitové pytle s neznámým obsahem… plížím se kolem s hrůzou, že někdo řekne: „Tak to tady, slečny studentky, popadněte a dělejte, dělejte, musí to rychle do suterénu. A pak nezapomeňte na ty resty ze včerejška… Jo a ta paní na čtyřce…“
Lucka je kliďas, ví, že to všechno je cena za krásná miminka, na která se chodíme dívat, jsou tam jako housenky zabalená v pojízdných nákupních košících, bezmocná a sladká.
Říkám si, že ta brigáda prostě prověří moji schopnost nebo neschopnost se přes „technické detaily“, jak tomu Lucka říká, dostat. Tak jsme se tam motaly po chodbách a v lékařském pokoji a na oddělení, už jsou na nás jaksi zvyklí.
Lucka taky nosí svojí mámě jídlo, všechno to vypadá pěkně – a najednou je strašně pozdě, stmívá se a já jsem na druhém konci Prahy. Doma se mi pak nechce vysvětlovat, kde jsem byla, proč jsem přišla pozdě, proč vůbec do nějaké nemocnice chodím – a už to jede.
Dřív jsem se bála tátových záchvatů, teď má nervy na pochodu i máma, to je radost. Dospělí lidé prý nechtějí být starší, než jsou, dokonce si ubírají roky. To já bych chtěla pár let přeskočit – aby mi bylo osmnáct, abych o sobě mohla rozhodovat, abych mohla být s Lubošem nebo sama, abych studovala už něco pořádného, co opravdu budu potřebovat.
Na co mně bude matematika a fyzika, proboha?
Skutečnost je taková, že kufry si jen tak nesbalím – budeme s Lubošem chodit dvacetkrát z patra do patra pro jeden úsměv, bude na mě hodiny čekat před školou, abych mu pak řekla, že musím jít okamžitě rovnou cestou domů.
Připadá mu to komické – je v maturitním ročníku, podává si přihlášku na vysokou, čas tráví mezi zkouškami kapely a „soustředěním“ s kluky v hospodě Na Paloučku. Těžko chápe, že si uvázal na krk malé dítě.
Zajímavé je, že naši už mě stejně mají dost. Ať dělám, co dělám. Mají pocit, že to kvůli mně se kdysi museli brát, to kvůli mně skončili „v té díře v pohraničí“, jak pravila onehdy máma. (Můj milovaný dům, proč si ho neoblíbili?) A já jsem nevděčná.
Představa, že já jsem se jim nevyvedla, je často to jediné, na čem se shodnou. Třeba dnes beze slova odešli společně do hospody, ve tváři hrdý výraz, že na mě ani jeden nepromluvili, že mi to ukázali. Možností, jak mě můžou trestat, je bezpočet, ale když se mnou přestanou mluvit – a to doslova, často řadu dní – to je nejhorší. Naopak Kačenka, ta se má! Vtipálkové z Cizinecké policie ji pustili s tatínkem Chvalovským na celé dva měsíce do USA za dědečkem plukovníkem a za tetou, maminku a bráchu Lubora samozřejmě nepustili. Takže jedni za svobodou za moře a druzí za svobodou na Zelený pruh. Můžou si to pak vyprávět.
4. července 1981, sobota
Podařilo se nám s Lubošem uprchnout na zámek Konopiště na koncert Katapultu. Je to jeho oblíbená, každou chvíli zakázaná kapela. Už chápu, proč. „Blues smutných zubních kartáčků, blues zapomenutých sponek, slepená fotka v rámečku vyčkává na tvůj zvonek…“ znělo stmívajícím se parkem a já jsem byla dojatá. A když pak Oldřich Říha zahalekal: „Hlupák váhá, svět kupředu uhání, hlupák váhá, ztrácí život v čekání, hlupák váhá, ale život utíká, hlupák váhá…,“ měla jsem hned chuť se do něčeho důležitého pustit!
Nedivím se „jim“, že Katapult zakazují – je v něm taková energie, nespoutaná, divoká. Co všechno se dá muzikou vyjádřit.
Po cestě zpátky jsme se bavili tím, jak bude vypadat náš budoucí domov. Stačí malý byt, třeba někde v levných Nuslích nebo na Vyšehradě, blízko na gympl. „A kdo co budeme dělat?“ zeptala jsem se při pomyšlení na svého tátu nepraktu. Luboš byl hodný – vzal na sebe téměř všechno v naší budoucí domácnosti. Nechal mi jen vaření a praní, to bych zvládla! Smutné loučení, zítra jedu do Beskyd.
15. července 1981, středa
Dva týdny s Lucinkou v Beskydech u její bývalé hlídací paní, totálně šílené paní Olbertové. Utíkaly jsme jí, jak se dalo. Naštěstí už jí to tak neběhá jako kdysi, takže když jsme vyrazily z kopců do civilizace, do Čeladné, nepustila se za námi. Měly jsme v plánu místní kino a Kladivo na čarodějnice,* které se v Praze vidět nedá. Hon na čarodějnice a krutá inkvizice jsou údajně * Kladivo na čarodějnice, režie Otakar Vávra. Dodnes jsem nenašla odvahu se na ten film podívat. podobenstvím o naší době, o normalizaci. Doteď vlastně nevím, jaký ten film je, protože na mě zapůsobily příšerně už jen obličeje vyšetřovatelů v samém začátku. Když pak začalo „mučeníčko“, jak spokojeně pravili chlapci za námi, zdrhla jsem. Chudák Lucka by zůstala, připravuje se mentálně na tu medicínu, ale sama nevydržela, ti chalani za ní si její samotu špatně vyložili. Seděla jsem na louce před kinem a brečela, Lucinka chudák: „Tak já nevím Moni, s tou medicínou… ty cizí jazyky ti jdou přece tak hezky, možná by ses nemusela nutit do nějaké anatomie a patologie. Víš, moje máma vlastně nemá nervy, proto může dělat dvacet let gynekologii.“ No to víme, že Lucčina máma je ženská-chlap. „Ale já bych byla hodná paní doktorka, nejraději dětská,“ vysvětlovala jsem. „Tak uvidíme, nemusíš se přece rozhodovat hned,“ řekla rezignovaně Lucka a vydaly jsme se pro slovní nakládačku vysoko do hor. Návrat do Prahy neveselý, Luboš ještě pořád pryč. Město vypadalo prázdné, ale v metru jsme okamžitě potkaly Honzu P. a Martina M., který asi chce ukázat, jak je nad věcí, takže halasil: „Tak co, jak je Bobšovi?“
Utrousila jsem: „Lubošovi je už dobře.“ A v duchu jsem si říkala, proč ten nedovtipný M. nazývá mého neodolatelného rockera „malým Bobšem“?
