Víte, o čem mluvím? No přeci… Takový ten člověk mezi manželem, rodinou, dětmi, kolegyněmi z práce a sousedy. Někdo, kdo je pro Vás víc než sestra nebo bratr. Někdo, koho pošlete do háje a on jde. Ale vy víte, že zase přijde. Protože, kdyby nepřišel, tak zblbnete.
Člověk, pro koho by jste udělali cokoliv na světě a on pro Vás. Člověk, se kterým, když se nevidíte dlouho, protože třeba nemůžete, tak se Vám po něm stýská tak, že Vás bolí srdce.
A najednou na facebooku má někdo tolik přátel, že rolujete, rolujete, až je z Vás málem rolba.
Brouzdala jsem po internetu, až jsem se dobrouzdala na facebook. Přijde mi fajn. Podíváš se na jméno, koukneš na fotky a víš, co měl kdo k obědu, jaký dostal dárek, kdy měl první sex nebo poslední menstruaci. Kdo se s kým zhulil a ožral. Kdo se s kým vyspal. Jo, a taky kdo se s kým nevyspal. Tak trochu psycho, nemyslíte? Pamatuji si doby, kdy fotky se ukazovaly jen v rodině a u velmi, velmi dobrých přátel. Šly ty černobílé vzpomínky posvátně z ruky do ruky a běda, vševěda tomu, kdo by je byl opalcoval. Opalcoval nemá nic společného s technickými palci, ale jsou to jen nedobrovolné otisky prstů na dobových fotkách.
Brouzdala jsem po internetu, až jsem se zabrouzdala na facebook. Našla jsem své spolužáky, spolupracovníky, sousedy a dávné lásky. Vlastně … už mi nepřijde fajn. Připravil mě o fantazii, hezké sny a překvapení. Hmmm, vlastně jsem ráda, že tam nejsem. Ještě, zdá se, nedozrál ten správný čas …..
