Ta slušná holka s halenkou poctivě zastrčenou uvnitř sukně čekala na autobus do práce. Byla tak krásně bezbranná ve svém požehnaném stavu. Do konce týdne stačilo odpracovat poslední směnu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo nastat něco pozoruhodného….
Soused Tonda jel se svým náklaďákem přes malou vesničku a přemýšlel, co dobrého mu mamina připravila za dobrotu k obědu. Těšil se na vychlazenou dvanáctku. Veškerá představivost byla okamžitě pryč, když ji náhle uviděl – rodičku v akci.
„Proboha, co se děje?“
„Já nevím, Tondo, je mi nějak divně, jejda … už asi…. Tondo….. A tak se poprvé zrodil pojem „zdravotní bratr“.
Tonda vzal šťastně nešťastnou rodičku do kabiny svého auta a za zpěvu písně „Snad jsem to zavinil já“ neomylně zamířil k nejbližší porodnici. Bylo za pět minut dvanáct. A pak hoplá…. 13.30 hod. jsem na svět přišla Já. Malá, podvyživená, nedonošená, a jako by to všechno nestačilo s křivým nosem. „No tak, tatínku, ten nos se časem srovná, to dáte“, pronesla svůdně sestřička a s empatií pohladila mého otce po tváři, sotva se probral z mdlob.
A tehdy poprvé se projevila moje tvrdohlavá hrdost. Když můj vlastní táta se na mě není schopen podívat, tak mě teda odvezte do toho proklatého inkubátoru. Máma brečela, táta zarytě mlčel. Ta sestřička se mu fakt líbila. Ale kupodivu pochopil, že teď se to asi nehodí. Oženil se již podruhé na jaře 1969 a zdá se, že pro jeho život to bylo ještě bouřlivější než srpen 68. Pravda, máma byla kus a on očekával, že jeho frajerská „patka“ a bílé tesilové kalhoty udělají divy. Udělaly, jen trošku jiným směrem. Namísto vášnivky vyklubala se z mámy křesťanka každým coulem a v srdci, duši a myšlenkách měla vyryto desatero božích přikázání.
Trvalo mi poměrně dost dlouho než mi došlo, že termín mého zrodu mínus sedm měsíců se neshoduje s termínem svatby mých zroditelů. Vypadá to tedy, že jsem nebyla příčinou toho bláznivého počinu jménem svatba. K oné radostné události mého zplození došlo pravděpodobně na Silvestra, z čehož jasně odvozují mou veselou a společenskou povahu, která mi byla dána do vínku.
Dva měsíce v inkubátoru utekly jako voda. Bylo tam príma teplo, do bříška mi šlo mlíčko a všichni o mě pečovali jako o vlastní. Tátovi jsem dala časový prostor smířit se s mým nosem, který se tak nějak vyrovnával. Máma začala chápat, že i přes diagnostikovanou šelest na srdci asi fakt neumřu a starší ségra se šla podívat, co za tvora ji bude jednou mluvit do života. Nevlastní brácha nedorazil, měl pět a byli jsme na tom stejně – nikdo nám o sobě neřekl.
Velká sestra se tvářila pesimisticky. Já na ní přes sklo házela obličeje a třepotala v dírkách pro ruce malými prstíky, ale ona už tehdy nesdílela moji schopnost pro lumpárny a tvářila se, jak nejvíc to šlo vážně a důležitě v celé šíři jejich již 8 let. Nějaké ne příliš hezké, pitvořící se škvrně s porodní váhou čerstvého chleba ji v její pozici nemohlo ohrozit.
Škoda 105 byla fakt dobrá, cesta uběhla jako voda a já se těšila domů..Babičky jako správné ženské ze zkušenostmi už byly na startovní čáře a připravené radit. Soused Tonda čekal taky. Ten ovšem na správné zapíjení mezi chlapy. První babička s načesanými vlasy, v nových střevíčcích a kostýmku ušitým právě pro tuto příležitost si šla ostřím zrakem zjistit, zda opravdu jsem dcerou svého otce. Hra „hledej deset rozdílů“ pro tuto chvíli skončila 10:0 pro mě. Druhá bábinka v „kumiňorkách“, zástěře a tom nejkrásnějším šátku na světě mě k sobě přivinula a já pochopila, že můj krásný strážný anděl je se mnou a už mě nikdy v životě neopustí. Naše duše byly spolu a tak to bude až do konce mých dnů.
Ta postýlka po ségře nebyla špatná, byla to první z 2385 věcí, které jsem pak po ní zdědila. Všechny totiž byly moc pěkné a nezničené, takže by byla škoda je vyhodit. Začala jsem žít i proti své vůli svůj second hand život.
Dny ubíhaly hodně rychle, můj mozek ani srdce ještě nevnímaly, co se kolem děje a zpětně musím říct, že to díky mé nevědomosti asi bylo jedno z nejhezčích období mého dětství. Čím míň víš, tím líp spíš. A věřte, že já spala jako dudek.
