Ten den bylo hezky. Malý Jakub se mu líbil už od první chvíle, co vstoupil s rodiči do letištní haly. Táta byl takový mlčoch, ale maminka se k němu chovala pěkně. Co chtěl vidět, to mu ukazovala, a nač se zeptal, tak mu odpověděla. Vypadali šťastně a spokojeně.
Kuba byl typicky neposedné dítě. Bavilo ho běhat kolem kufrů, smát se na lidi a ukazovat jim, co všechno už umí. Byl nebojácný a milý.
Jak mu to vždycky říkala máma? „Když budeš na lidí milý, oni budou milí k tobě a budou tě mít rádi.“
Miloval odmalička letadla, takže každá příležitost byla pro něho svátkem. Znal dokonce už i jejich názvy. Zajímal se, jak rychle a vysoko létají. S tátou doma sedávali nad mapou a ukazovali si, kde všude vedou letecké trasy.
„Mami, mě se chce čůrat.“ Maminka se zvedla, že půjde s ním.
„Ne, ne, já sám. Vždyť už jsem velký. Já vím, že jsou to ty dveře na konci haly. Je tam nakreslený ten pán.“
Maminka se usmála.
„Ty už jsi vážně velký. Tak utíkej a dávej pozor. My Tě s tatínkem počkáme tady na těch sedačkách.“ Jakub se na toaletách zdržel. Bylo tam přeci tolik zajímavých věcí. Vesele strkal své malé ruce do otvoru pro osušení, líbilo se mu, jak se na záchodě samo zhasínalo a rozsvěcovalo světlo a dokonce, když dal ručičky pod kohoutek, tak sama, ale úplně sama od sebe začala téct voda… už se chystal utíkat pochlubit se k mámě…
„Co je to, že by ohňostroj jako na Silvestra?“ nechápavě zůstal stát.
Začal mít strach. Máma mu vždy říkala, ať nechodí někam, kde má pocit strachu. Zašel zpátky do kabinky.
„Počkám tady, však maminka si pro mě přijde,“ pomyslel si. Sedl si na zem na bobek, hlavičku schoval do dlaní a tiše čekal.
Anděl pochopil. Věděl, že přišel jeho čas. Objal svými mohutnými křídly malého chlapce a tiše mu šeptal do ucha, že je v bezpečí. V bezpečí nebes.
Kulometná palba šíleného teroristy vykonala své. Až po dlouhé době našla záchranářka Marta na záchodě vyděšeného chlapce, který se neustále ptal, kdy přijde máma a zda už ten ohňostroj skončil.
V nemocnice ho zbožňovali. I v dětském domově, kde byl miláčkem všech tet. Každý obdivoval, že i přesto, co zažil, letadla ho přitahuji i nadále. Byl neuvěřitelně chytrý a vnímavý.
Uběhlo několik let a Gaudeamus Igitur zněl hlavně pro Jakuba.
Jako obvykle seděl anděl na známé zídce. Kolem něho se linula slavnostní barva. Jeho milovaný pilot Jakub má dnes svůj první let. Na trávník pod zídkou se jako křišťály leskly andělské slzy štěstí...
