„Pane doktore, věřte mi! Vím že tam je!“
„Já vám samozřejmě věřím, má drahá, ale podívejte se na snímek z rentgenu, ten mluví jasně, ve vaší hlavě nic navíc není.“
„To není možné, pane doktore, já vím, že tam je. Zrovna teď štrachá v mých vzpomínkách a myšlenkách! Je tam, věřte mi! Nejsem blázen!“
„Já vím, že nejste. Napíšu vám doporučení pro další vyšetření...“
Sklopila jsem pohled a zaujatě si prohlížela špičky svých bot. Jak to, že jsou najednou tak špinavé? Moje, dříve béžové boty, byly celé od bláta. Ten krtek mě opravdu zlobí.
„Tady to máte. Objednejte se tam co nejdříve, ano?“ podal mi doporučující lístek a vyprovodil mě do čekárny.
Takže mi nevěří. Je to vcelku jasné, vzhledem k tomu, že na papírku stála adresa do psychiatrické léčebny a kontakt na doktorova známého.
Před ordinací seděla spousta lidí. Muž, jemuž místo prstů na rukou vyrostlo deset malých ploutví. Určitě umí dobře plavat. Vedle něj seděla stařičká paní, byla smutná a držela v dlaních svoje srdce. Pomalu tlouklo a odpočítávalo její život. U dveří postávala malá holčička, na sobě měla dlouhé bílé šaty a na hlavě rozcuchaná kvítka. Růžičky, sedmikrásky, kopretiny, vlčí máky a jetel trčeli do všech stran a vytvářeli kolem jejího obličeje rozkvetlou louku, jejíž vůně naplňovala celou čekárnu. A voněla i ven, na ulici. Na ulici kde lidé marní každodenním životem. Dlažební kostky jsou pokryty vrstvou shnilých myšlenek a vyhozených citů. Brouzdám jimi domů.
Tiché cvaknutí oznamuje, že můj klíč stále patří do zámku na vchodových dveřích. Ze schránky na dopisy jsem vybrala několik milostných psaní od společností s elektřinou a uschlé listy. Cestou do schodů vypouštím zbytky polámané duše a vítám svůj starý byt. Shazuji špinavé boty a skládám knihy do lednice. Ty budou až k večeři. Z rádia dohrál Miles Davis.
Přešla jsem k zrcadlu na stěně. Za ním se skrývá jiný svět. Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem se na sebe tolik dívat. Jen jsem se chtěla ujistit, že jsem to pořád já.
Jak to, že na snímku nebyl vidět? Vždyť je tam neustále, nemohl se přeci při rentgenu vypařit... krtek jeden! Hrabe a štrachá, přendavá myšlenky z jedné hromádky na druhou a dělá mi v hlavě zmatek. Říkala jsem mu ať si jde, ať zmizí, že ho tam nechci. Ale asi se mu tam líbí. Možná bych měla poslechnout doktora.
Otevřela jsem oči. Zírala jsem na sebe do zrcadla.
„Takže ty si nevěříš? Nevěříš sama sobě?“ zašeptala jsem a mezi řasami se mi zatřpytily kapky rosy, „Jak můžu vědět, jestli jsem blázen a šílenec? Copak to o sobě blázni vědí?“
Nesnáším, když říká zrcadlo pravdu.
Nerozhodně jsem zvedla telefon a pomaličku naťukala číslo.
„Haló?“ ozvalo se a já ztratila i poslední zbyteček odvahy.
„Haló?“ ozvalo se znovu.
„Ehm, no, víte...“ jak se člověku oznamuje, že jste asi cvok? „Víte, já mám něco v hlavě...“
„Jo aha, tak vy jste ta s tím krtkem?“
„Ano, ano, to jsem já...“
Domluvili jsme se na termínu, již pozítří. Položila jsem telefon a úpěnlivě prosila hodiny, aby sem nepouštěly zítřek. Venku už se setmělo. Lehla jsem si na pohovku a sledovala světlušky, jak se snaží prosvítit celou místnost. Na věži odbíjela noc. Ze sklenic se vzpomínkami jsem vylovila tu nejmilejší a v jejím náručí usnula.
Přes všechny prosby přišel den a se dnem přišel déšť. Plakal kdosi nad námi, ve snaze očistit nás, omýt ulice a střechy domů a naplnit naše hlavy. Ale dopadal jen na deštníky všech barev a do kanálů.
Dívala jsem se do zrcadla. Prolínaly se v něm dva světy. Ten za ním, i ten před ním. Oba dva je znám, oba stejně dobře. Je jen na mně, jaký si vyberu k životu. V jednom srdce bloudí ve hvězdách. Ve druhém sny mizí jako pára. Prohlížela jsem se v zrcadle. Měla jsem dokonce pocit, že vidím toho krtka, jak sedí v mé hlavě. Jen tam sedí, míchá barvy a chystá se vymalovat mou mozkovnu na bledě modrou. Bleděmodrá je hezká, to mu schvaluji.
Zapískala na mně konvice, že prý voda na kávu je již hotová. Dneska ji asi zklamu, dám si radši čaj. A tak jsem v té malé konvičce utopila pár snů a čajový sáček. Odnesla jsem si své objeti na zelení porostlý balkónek, položila je vedle sebe a nechala stydnout. Pára stoupala vzhůru a splývala se smogem města.
Seděla jsem na trávě, dřív tu byly studené dlaždice, ale tráva je lepší. Vlastně je to taková moje louka vměstnaná do čtyř metrů čtverečních.
Další ráno bylo mnohem těžší. Vyrazila jsem do nemocnice. Světlušky poznaly, že mi není do zpěvu a tak svítily, i když slunce už dávno vyšlo. Doprovodily mě až ke dveřím, poslala jsem jim pár vzdušných polibků pro můj lepší den a pro jejich dobrou noc. Zaslouží si přeci po celonočním svícení taky trošku spánku.
Venku bylo hezky. Babí léto.
Zastavila jsem se v parku u léčebny. Zlatozář stromů a barevná lavička jako by přímo zvaly ke strávení zde zbytku života. Zastavila jsem se. Jako ve zpomaleném záběru. Jenom jsem zastavila. Nadechla se. A vešla do budovy B6. Vydechla jsem a všechno bylo zase rychlé. Osvítily mě žárovky, snažíce se mi dát trošku rozumu a na konci chodby byla tma. Ujala se mě sestřička. Sundala mi kabátek, na náprsní kapse měl vyšitá drobná kvítka. Přátelsky se usmívala a vedla mě do ordinace. Můj kabát s kytičkami zůstal na recepci.
Ordinace byla zvláštní. Podivně prázdná. Jen lehátko, židle, psací stůl a okno. Nic víc. Žádné přístroje na otevírání hlav, ani podběrák na mozky, žádné voskem zalepené lahve s myšlenkami v nálevu. Jen trocha nábytku, doktor, sestra a já.
Lékař si mě dlouho prohlížel. Ptal se na nejrůznější otázky a na mé zkušenosti s hlodavci, svítil mi do očí, ťukal na mně a dělal několikerá vyšetření. A krtek se měl čile k světu. Když jsem si měla lehnout a zavřít oči, aby mi mohla na víčka na plno blikat disko koule, nenechal mě chvilku v klidu. Na čerstvě natřenou stěnu připínal ty nejhloupější myšlenky a otázky lidstva. Úplně dopředu přišpendlil podstatu bytí.
„Tak, můžete se posadit, prosím,“ pronesl doktor a nasadil výraz plný hluboké soustrasti. Jako by se mi chystal oznámit, že mořské víly vymřely a poslední kousek měsíce spadl z nebes.
„Necháme si vás tu pár dní na pozorování, mohlo by to být dosti závažné onemocnění.“
„Takže tam ten krtek opravdu je?“
„To si zatím nemůžeme být jistí... proto to pozorování.“
„Aha... tak jo, dobře...“
„Sestra vás odvede na pokoj a dá vám vše potřebné.“
Cestou na pokoj jsem měla šanci nakouknout přes velikou prosklenou stěnu do společenské místnosti. Společenská moc nebyla. Lidé se nebavili, byli všichni stejní. Prázdní.
Můj pokoj byl ještě menší, než jsem čekala. Ale měla jsem ho sama. Sestra mi zabavila veškeré osobní věci a donesla mi nové oblečení. Asi abych zapadla do kolektivu Prázdných.
Zbytek dne jsem strávila tady. Ležela jsem na podlaze. Byla studená jako dlaždice na mém balkoně. Zdi byly bledě modré. Bleděmodrá je hezká, když jí není moc.
Ráno přišla sestra. Byla jiná, než ta včerejší. Totiž, byla to ta samá, jen se mile neusmívala a nesla mi léky. Že prý zabijí toho krtka.
Polykám jed na krysy a nesouhlasím s tím. Krtek má mít svobodu. Svobodu, ne smrt. Polykám jed na krysy a studí mě podlaha. Polykám jed na krysy a vím, že dneska nikdo světlušky nenakrmí. Zapomněla jsem vyndat knihy z lednice. Snad bude pršet a balkónek trošku zmokne. Polykám jed na krysy a nechci zabít krtka.
Vyšla jsem před ošetřovnu. Babí léto je už pryč. Jed na krysy jsem polykala dlouho. Posadila jsem se na lavičku a mizící zlatozář mě vítala. Polkla jsem poslední kus jedu a s prvním sněhem jsem roztála.
Ozvalo se lehké ťukání. Má hlava se rozevřela dokořán. Chvilku se ostýchal, ale pak vylezl. Utrhl osamocenou sedmikrásku, vpletl mi ji do vlasů a odešel. Myslím, že šel utěšit zrcadlo a nakrmit světlušky. A taky si chtěl zařídit bydlení v mojí rychlovarné konvici.
