Někdy uprostřed noci mi zazvoní u hlavy na lékařském pokoji telefon. Sestřička mi sděluje, že na ambulanci máme práci. V čekárně už na mě čeká opálený mladý muž, na ruce mohutnou koženou rukavici, na které vznešeně trůní mohutný orel, majestát sám.
Z orla se vyklube můj první pacient, má rozseklou svrchní část rohovky. Pohled do orlích očí, kdy “mrká” spodní “víčko”, mě fascinuje. Netuším, jak se ošetřuje rohovka u orla, ale poradím si, na rodné číslo jeho majitele předepisují oční mast a tvářím se suverénně. Jen co mladý muž s orlem zmizí, přijde můj další pacient, přinese jej panička v podpaždí - je to Pekingský palácový pes. Tomu, když se rozčílí, může tkáň v očnici zduřit tak, že oční bulvu vytlačí z očnice ven a bulva zůstane viset na tlustém zrakového nervu. Uklidňuji psa i paničku, oko převazuji s mastí a hlavou mi běží, že mi nikdo neřekl, že oční klinika v noci ošetřuje i domácí mazlíčky.
Neošetřuje. Při raním hlášení se poté, co referuji svoji první noční službu, rozhostí ohromené ticho a primářka se mě bez obalu zeptá, jestli jsem pila a doplní to poučkou, že je to o službě zakázané. Zachrání mě jen svědectví zkušené sestry, co se mnou tu noc sloužila.
Celá záležitost má pro mě nečekanou dohru o víc jak dvacet let později. Mám pocity bezvýchodného smutku a zmaru po svém již druhém rozvodu a konečně se dávám na cestu sebepoznávání, odjíždím na šamanský seminář vedený známým lektorem do jednoho okresního města. Na semináři jsou k mému překvapení téměř samí muži, tetování na pažích či předčasně zestárlé tváře prozrazují bolestnou minulost poznamenanou alkoholem, drogami, pobytem ve vězení. Za zvuků bubnů lektora a jeho asistentky snadno vstupuji do změněného stavu vědomí a v řízené vizualizaci navštěvuji tzv.horní svět, kde potkávám své silové zvíře - orla a dolní svět, kde potkávám svého dalšího průvodce - psa.
Nadšeně vše sdílím s ostatními, po letech se mi vybavuje moje první služba v nemocnici a prožitky z meditativního stavu vědomí během bubnování získávají nový rozměr. Při závěrečném bubnování se rozhoduji pro změnu - zatím jsem stejně jako ostatní ležela během bubnování s hlavou vně kruhu, teď si lehám s hlavou dovnitř. Mám sice hlavu mezi chodidly mužů kolem mě, ale zároveň kousek od bubnující šamanské dvojice a tak to chci.
Slyším ale jen prvních pár úderů bubnu - a pak se propadám do tmy - do hlubokého spánku. Vzbudí mě až změna v rytmu bubnů signalizující, že je čas k návratu z horních i dolních světů, a tak se vracím spolu s ostatními do běžného stavu vědomí a usedám do kruhu sdílení. Atmosféra v kruhu je trochu jiná, než v předchozích, zahuštěná, jak si později uvědomuji, pocity frustrace a vzteku. “Ty vole, kdo to tady tak šíleně chrápal?” ozve se první mužský hlas, “to bylo děsný, cirkulárka hadr!”
“ Při tom se nedalo vůbec nic,” přizvukuje mu další. “ Ty vole, no to jsem fakt ještě neslyšel”.
“A že jsi toho slyšel už dost, co”, ozývá se další hlas a podezření na toho, kdo svým hlasitým spánkem rušil meditaci, padá na muže sedícího vedle mě, ten se ale obvinění vehementně brání. Uvědomuji si, že jsem tak tvrdě spala, že jsem ani to “šílený” chrápání neslyšela.
Při závěrečném loučení objímám s vděčností lektora a ten mi se spikleneckým mrknutím zašeptá do ucha: “ Paní doktorko, tak trochu jste rušila i mě. Měl jsem co dělat, abych nevypadl z rytmu!”
