Před očima mi začaly naskakovat děsivé obrazce špinavé železniční haly, naprosto nesrozumitelného hlášení, nevrlých zaměstnanců a nechutných toalet. S těmito představami jsem opouštěla bezpečí svého domova.
Nově zrekonstruována železniční budova mě vítala svou čistotou. Samootevírací dveře ani zdaleka nepřipomínaly svého historického bratříčka zvaného „Brano zavírá samo“.
Paní pokladní i přes vražedně brzkou ranní hodinu ochotně prodávala jízdenky a jako bonus přidala cennou radu a milý úsměv. Má cestovní horečka vykonala své a tak mohu zodpovědně říct, že i místní toalety bez hanby mohou zvát nedočkavé zájemce do svých prostor.
Svítící informační tabule mě lehce nasměrovala do toho jediného správného vozu. Téměř bezbariérový vstup do vagónu, měkká sedadla a čistota hodná vánoční úklidu. Příjemné nedráždivé světlo a teplo mě ukolébalo a mohla jsem s klidem dohnat svůj nedostatek spánku. Více než tři hodinky cesty, během kterých se pomalu začal rodit nový den, uběhly jako nic.
Při výstupu jsem pochopila, že jsem přijala svou další životní roli – železniční pasažér.
