Maminka mi vždycky říkala: „Pamatuj si, rodina je nejvíc, co máš.“ A maminky přece mají vždycky pravdu. Opakuji si to každé svátky, když drhnu celý dům, povlékám snad dvacet dek, polštářů, polštářků a improvizovaných postelí všude na zemi, na půjčených matracích nebo na gauči v obýváku.
Omílám si to znovu a znovu, když nakupuji maso jako pro tábor skautů a tahám domů pytle brambor, basy piv, igelitky limonád pro děti, balím „alespoň něco malého, ale osobního“ pro každého z našich milých příbuzných pod vánoční stromeček.
„Prosím tě, co blbneš?“ manžel Vašek se na mne dívá s pobavením, jak cpu do vstupních dveří druhý balík s molitanovou matrací.
„Jestli o tom náhodou nevíš, tak já takhle „blbnu“ každý rok. Co kdybys mi pomohl?“ vyjedu na Vaška kousavě, ale zároveň si uvědomím, že on vlastně ty předvánoční manévry nikdy neviděl. Vždycky byl v práci. Zná to jen z mého vyprávění. Evidentně málo podrobného.
Letos má smůlu. Nevybral si dovolenou, tak mu ji v práci nařídili. Tak to zažiješ překvapení, Vašíku, proběhne mi hlavou. Konečně pochopíš, jak já si tady „relaxuju“, když ty „tvrdě makáš v práci“. Vlastně se mi splnil sen. Po těchto Vánocích bude z mého manžela studnice plná pochopení s rukama jako šimpanz. Jen musím zůstat důsledná a nenechat ho schovat se v pracovně.
Vašek odejde do auta, vrátí se s další stočenou matrací. „Proč jich tam máš tolik?“ zeptá se udiveně.
„A na čem myslíš, že každý rok spí děti tvé sestry a mé sestřenice?“ odvětím.
Vašek pokrčí rameny. Neví. Nikdy ho to nezajímalo. Stejně tak naše rozvětvené příbuzenstvo nikdy neprojevilo špetku zájmu, nebo snad dokonce pomoci, když jsem chystala dům na jejich nájezd a uklízela ho po každoročním skupinovém drancování. Nikdy tu nikdo z nich ani nezametl, natož aby stlali postele nebo tahali nákupy.
Každý rok se sem nakvartýrují s úsměvem na rtech, dětma, babičkou, psem a lahví vaječného koňaku z obchodu, který pak stejně nikdo nechce pít. Takže si ho po svátcích zase odvezou domů. Ve dveřích nám popřejí „šťastné a veselé“ a usadí se na gauči v obýváku, na židlích v jídelně nebo u baru v kuchyni a svorně sledují, jak kolem nich kmitám.
Když se zeptám, jestli by nemohly být Vánoce příště u někoho jiného, uslyším: „Ale Bětuško, to je přece nesmysl! Ty už v tom máš praxi. Jsi prostě báječná hostitelka. Máš na to talent. A taky máte největší dům. To víš, k nám by se nikdo nevešel. Ty se přece taky nechceš mačkat…“
Jak já bych se mačkala! Hlavně, ať je to někde jinde. Nebyla bych utahaná, nemusela pořád všechny obsluhovat a řešit, co komu chybí a nechybí… Rok od roku je to horší.
Vždycky na podzim přemlouvám Vaška: „Nemohli bychom letos oslavit Vánoce sami? Jen s dětma a naším psem?“
Pokaždé mi odpoví stejně: „Ale Bětko, vždyť je to taková krásná rodinná tradice. Všichni na nás spoléhají. Už jsme to slíbili. A jednou by tě hrozně mrzelo, že jsi přerušila kouzlo Vánoc jen proto, že se ti nechtělo uklízet. Já ti pomůžu. To bude dobrý.“
„Nebude!“ mám chuť křičet: „Nikdy to není dobrý. A nikdy mi nepomáháš! Protože jsi v práci anebo se někam zašiješ.“
Vašek přitáhne všechny čtyři matračky z auta a postaví je doprostřed vstupu do našeho domu. Otře si ruce do džínů a odchází pryč.
„Stůj!“ zavolám na něj.
Udiveně se otočí: „Co blbneš?“
„Letos mi budeš pomáhat a pořádně. Tak nikam neodcházej. Máme práci.“
„Vždycky ti přece pomáhám, ne?“
Mám chuť se zasmát. On to fakt nechápe! „Ne! Ne, dost. Chodíš do práce a já jsem tu na všechno sama. Letos si užiješ "tu krásnou rodinnou tradici" se vším všudy,“ myslím, že to vyznělo výhružně. Vašek na mě kouká vytřeštěně.
„Pojď si sednout. Dáme si kafe a probereme to,“ jde do obýváku, kde si sedne na gauč.
„A kdo nám tu kávu donese?“ zeptám se uštěpačně.
„Ty máš teda dneska náladu,“ odvětí Vašek a vezme do ruky ovladač televize.
„Zapomeň na film. Vezmi ty matrace nahoru do dětských pokojů, pak mi pomůžeš snést deky, polštáře výzdobu a další věci z půdy. A v garáži jsou světýlka a …“ sypu na něj část svého seznamu úkolů.
„Brzdi, Bětuš, brzdi. Já mám dovolenou. Mám v plánu válet se na gauči, cpát se cukrovím a koukat na seriály, které jsem kvůli práci nestihnul…“
„Nemáš nárok. Přijedou příbuzní. Chtěl jsi to. Je to přeci „krásná tradice“. Aspoň uvidíš, jaké to je pro mne.“
„Šílíš?“ V manželově obličeji vidím upřímný údiv.
„Ne! Ale uvidíme tebe za pár dní…“ musí to zažít, aby pochopil. Aby věděl, proč toužím po malém domě, kam se nikdo další, kromě nás dvou, našich dětí a psa, nevejde. Proč každý rok prosím, abychom někam odjeli anebo řekli, že máme všichni třeba žloutenku a nemůžeme přijímat návštěvy.
„Tak jo. Jdeme na to! Určitě to nebude tak strašný,“ zabručí Vašek a vyhrne si rukávy. Byla to jeho poslední věta toho odpoledne. Pak už jen převlékal povlečení, uklízel, luxoval.
Večer upadl na gauč v obýváku, zapnul televizi a usnul. Ani nestačil dopít pivo, co jsem mu donesla. Druhý den jsme prali záclony, závěsy, potahy, čistili koberce. Třetí den jsme šli „oddychově“ nakupovat „pár drobností“ pro příbuzné. Nic jsem mu nedala zadarmo. Žádná předvánoční pohodička s obědem v restauraci, sklenkou vína a kávičkou, jak si to představoval ještě den před tím. Ne, ne, jen strkanice, fronty, utahané prodavačky a spěchající lidé. V pátém obchodě již chtěl koupit všem šampony proti lupům a nechat je zabalit u dárkové služby. Už mu ani nevadilo, že dárky budou „neosobní“ a v případě plešatého strýce i zbytečné.
Přišli jsme domů snad ještě utahanější než po předchozích dnech úklidu. Pivo si ani nenalil a šel do vany a spát. Já připravovala dětem svačiny do školy a zadělávala těsto na zítřejší pečení cukroví. Ráno jsem Vaškovi řekla, co nás čeká. Zadíval se na mne a řekl jen: „Ne! Tohle nejsou Vánoce, ale galeje. To nemůžeš myslet vážně.“
„Proč? Dělám to každý rok, co jsme spolu. Už deset let… Nikdy sis nestěžoval,“ rýpnu si, „A to jsem to musela zvládnout sama. Ale neboj, bude hůř. Počkej, až nás tady bude zase dvacet. Rodinka hezky pohromadě. Děti do toho vyčištěného koberce zašlapou křupky a čokoládu, dospělí okurky a vajíčka z chlebíčků. Pejsci otlapkají vyčištěná okna, tedy jen tam, kam dosáhnou, a poškrábou ty naleštěné podlahy. Ale to nevadí, hlavně, že jsme všichni spolu…“
„Tak jim řekneme, že letos budou Vánoce někde jinde...“ zkusí Vašek.
Podám mu telefon: „Tak volej, řekni jim to. Nikdo není takový blázen. Zkouším to každý rok. Máme prý největší dům. Nikam jinam se nevejdeme. Jediné, co můžeme udělat je, že nebudeme doma.“
„To chceš prchat na Štědrý den z vlastního domu, aby k nám nepřijeli příbuzní?! Trmácet se do horoucích pekel a stromeček zabalit do kufru?“ manžel vypadá zděšeně.
„Máš lepší nápad?“ cítím, že letos by to mohlo vyjít.
„Ok. Pochopil jsem,“ ucedí Vašek a vezme do ruky mobil.
„Kam voláš? Jestli chceš teď objednat úklidovou službu nebo pečení cukroví, tak je asi tak měsíc po termínu…“
„To mi nemusíš říkat, zkoušel jsem to už v pondělí,“ přizná Vašek, „Volám Tomášovi, co má cestovku, jestli má něco volného. Letos naše rodina pojede slavit Vánoce někam hodně daleko.“
Dala jsem mu mlaskavou pusu. Proč jsem ho nenechala pomáhat už dávno? Mohla jsem být na horách, mít nohy na stole a pít šampaňské u malinkého smrčku, jehož jehličky nebudu muset uklízet… Nepekla bych hory cukroví, nestlala jako blázen a nekupovala nesmyslné dárečky početnému příbuzenstvu. Už jsem se viděla, jak dělám elegantní obloučky uprostřed čerstvě zasněžené sjezdovky koupající se v poledním slunci, když jsem vyslovila osudnou otázku:
„A kdo jim to řekne?“
„Komu? Dětem? Budou nadšené. Uvidíš.“
„Dětem ne, příbuzným.“
„Nějak si to rozdělíme,“ mávne odevzdaně rukou.
Tak jsme si to rozdělili. Půlce zavolal Vašek, půlce já. Výsledky ale byly stejné.
„Cože? Na hory? Jaké hory? Vždyť u vás mají být Vánoce… Ale to nám nemůžete udělat. Těšíme se na to celý rok. Vy už máte koupený zájezd? Proč? Koho napadla taková blbost? No, ale to budeme muset přijet po Vánocích. Rodina musí držet po hromadě! Už to nebude ono, ale sejít se musíme. Je to přece tradice. A můžeme u vás přespat? Víš, že to máme domů daleko. My přivezeme ten výborný vaječňák a ty uvaříš svíčkovou. To si dáme do nosu…“
