"Tuk, tuk, tuk" "Tak co, jak ti to dneska lítalo?" "Tuk, tuk, tuk" "Aaaale, ani mi nemluv, lampa sem, lampa tam, málem jsem to schytal o satelit." "Tuk, tuk, tuk."Už jsou tady zase, z toho jejich nekončícího klapání budu brzo duta. Dnes je preci sobota, nikdo neni doma a ja chci mit svuj klid. Sobotni rana mam nejradeji - slunce se vetsinou zprudka opira do oken, nad zemi vlaje prijemne chladivy ranni opar a rinciveho zvuku aut zvenku byva mene. Je to muj nejoblíbenější den.
Rada se natahnu pres cely balkon, abych si vychutnala chvilku pro sebe. A ted? Vsude samy holub! Uz me otravuji tihle klapajici virtuozove prevleceni za operence. "Vyberte si jiný balkon! Tenhle je muj a ja vas tu nechci!" pomyslim si.
Tu se najednou rozrazi dvere od balkónu a ja vidim rozespalou sousedku ve spodnim pradle a se sprejem na holuby v ruce: "Vyberte si jiny balkon! Tenhle je muj a ja Vas tu nechci, smejdi!", zvolala a cely balkon postrikala anit-holubim sprejem z rohu do rohu.
"Ma tohle smysl," rikam si, vzdyt tech jejich spreju jsem uz videla. Stejne nezabiraji a ja to navic kazde rano to musim dychat a jeste k tomu se divat na desivou atrapu havrana, kterou nad nas balkon zavesila. TO je situace. Mohla bych aspon udělat byznys na sepsání toho, co všechno holuby z balkónu neodhání, abych lidem jako je ona ušetřila čas a peníze. Ale co bych z toho mela, jsem jen trubka.
"Tuk, tuk tuk", hele tahle je krasne rovna, tady pristaneme, "tuk, tuk, tuk".
Původní verze:
Ulomený plíšek žaluzie brnká v pravidelném rytmu do okenního rámu mojí ložnice. Jsem nucena se probudit, i když ten příjemně rytmický zvuk cinkajících oblázků na pláži byla mnohem hezčí podoba toho zvuku v mém snu.
„Ten šmejd musíme už opravit“, zněla moje první slova sobotního rána. „Člověk by se rád alespoň jednou v týdnu rád vyspal“. První kroky z postele - s grimasou zmačkaného pomeranče – nevedou do koupelny, jako v každé jiné běžné domácnosti, ale na balkon. Balkón od ložnice – zdroj hrůzy kohokoliv, kdo k životu potřebuje klid a čistotu.
Zoufale pravidelný rytmus klápání holubích zobáčků násobí můj rytmus srdeční. Každé ráno více a více nepravidelný. „Jak se těch šmejdů zbavím!“ „Už mě pěkně serou a celý balkón je taky pos..ný“.
Náš 2 x 6 m balkón měl cihlově červenou podlahu, nyní vypadá bíle. Naše komora na nářádí obsahovala nářadí, nyní je plná anti-holubích přípravků, které nezabírají. Moje sobotná rána byla slunečná, klidná a pomalá se šálkem kávy. Nyní jsou pomerančová a vztekavá.
„Chci svá rána zpět!“
V kuchyni se na stole objevilo zrnko prachu, na podlaze drobek a v myčce až moc bílého porcelánu. Cestou z balkónu a koupelny jsem vzala hadr a prach utřela, zdvihla drobek, který patří do koše a bílé nádobí teleportovala do skříní a přihrádek rychlostí zvuku. „Hm, to by bylo, co teď.“ Raději si povídám pro sebe, abych přehlušila ty klapající virtuózy převlečené za opeřence.“ Dělám, že tam nejsou a občas na ně mávnu smetákem. Vypadá trochu jako havran, atrapa toho ptáka prý odhání holuby, tss... na internetu se toho píše. Mohla bych udělat byznys na sepsání toho, co všechno holuby z balkónu neodhání, abych lidem ušetřila čas a peníze.
Všimla jsem si, že myčka špatně omyla jeden z talířů. Zůstal tam tmavý flek po borůvkovém koláči ze včera. Raději to otřu hned, než na to zapomenu a naservíruji talíř rovnou před návštěvu. Cestou od nablýskaného dřezu mne napadá svázat koš s odpadky a cestu ven spojit s procházkou. Jasná obloha a podzimní sluneční paprsky přímo vybízejí něco přes sebe přehodit a jít se nadýchat čerstvého vzduchu. „Klapanům klapanovitým to vadit beztak nebude.“
Bylo tam krásně. Podzim miluji. Stromy hrají všemi barvami, slunce se prořezává skrz jejich koruny jako břitva a odhaluje pestrost krajiny kolem ... kolem mého paneláku. I když před ním stojí jeden strom a slunce vychází přes šedé - jak říkám „sudetské“ - mraky jednou za rok, bylo tam i tak moc krásně.
Po hodině krátké podzimní procházky přicházím zpět do svého bytu. Venku bylo opravdu krásně a ten podzim - ten je nádherný. Až mi z toho buší srdce!
