Ženy s více či méně mastnými vlasy, navlečeny jako do arktické zimy, celé zpocené a schvácené ve jménu rodiny razily své nákupní vozíky přímo vpřed. Dýchaly, kýchaly a vypadaly všelijak, jen ne jako ženy. Marně by v nich někdo hledal ty něžné stvoření, ty kouzelné víly, které vytvářejí teplo domova a dělají svět krásnější a lepší. Některé s sebou a za sebou táhly jako kačera na provázku svého pravoplatného muže, jiné své dospělé děti. Pokyny jako na cvičáku. Podej, nahoď, zvaž, nestůj jak hňup, dělej něco, panebože, co děláš........ taškařice v přímém přenosu.
Laura, pečlivě upravená a navoněná, s kožešinkou kolem krku stála na svých vysokých kozačkách a vychutnávala své kouzlo vánoc. Vypadalo to, že je snad jediná, která vnímá příjemně hrající hudbu. Vypadalo, to že je jediná, která při hlášení ..."vážení zákazníci, oznamujeme Vám, že 25. a 26. prosince bude zavřeno" řekla své "díky Bohu". Všude kolem nikdo nic nevnímal ......
.... nebyl čas se zastavit.... vždyť .... byl přece "čas adventní".....
Zrovna si čichala ke své mandarince a hladila nádherná jablka, když tu jako z kulometu vedle stojící korpulentní dáma dostávala se do ráže...."pojď sem" švihla jako bičem svým hlasem "no dělej, ti říkám"....."pojď s tím vozíkem ke mně, přece nebudu běhat já za Tebou"..... a dál vesele peskovala svého nemocného manžela o dvou francouzských holích. Ten snad sílou vůle, nebo možná svým bříškem posouval poslušně vozík blíž a blíž ke své milující ženě. Neuvěřitelné.
Laura tuhle dvojici potkala ještě párkrát a když uviděla v regálu veselé "espezetky" okamžitě dostala nápad, dohnat tu milou dámu a na záda ji přilepit SPZ s nápisem "šílenec na palubě".
Dav houstnul, uličky stávaly se čím dál užší a lidé čím dál šílenější. Laura v klidu pokládala do svého košíku své ovoce, pro radost ručníky a pro slavnostní chvíli šampus.
Voněla k těm všem dobrotám a hladila vyzdobené regály. Usmívala se na prodavačky a říkala jim "děkuji". Děkovala životu za to, jak se všichni máme dobře a přála si, aby to ti běžci vedle ní pochopili. Aby pochopili, jak mají šťastný život a že kouzlo vánoc je jenom o prožitcích. O pocitech. O odpuštění. O radosti. O znovuzrození. O víře v dobro. O lásce ve všech podobenstvích.
U pokladen byl boj. Kdo bude první venku a komu nejrychleji nastartuje auto .... a hrrrr prrr drnc bum bác rychle pokračoval v šílenství i na domácí půdě.
U pokladny v klidu pustila před sebou jinou dvojici, kteří nechápavě kroutili hlavou a nechtěli uvěřit Lauřiné větě... "běžte v klidu přede mně, já mám času dost".
Slavnostně vyšla ven z toho mumraje. Začalo nádherně sněžit. Umocňovalo to láskyplně blížící se vánoční čas. Za sebou zaslechla rozhovor dvou rádoby žen ...."ty jo, lidí jak sraček a navíc takový humus tady venku". Otočila se a a s úsměvem jim přitákala...."hrůza, co.... v prosinci a navíc před vánocemi .... sníh.... no, kdopak by to čekal?"
Nechala je překvapeně stát na chodníku a v klidu nasedla do svého vozu a pustila si veselé písničky.....
... Tak tedy - "klidné a veselé, přátele"
