Až se znovu potkáme, budeme jiní. Budu mít pořád svůj malý byt a malý stůl a malou postel a malou, věčně prázdnou, lednici, ale budu mít o mnoho více vrásek a trošku smutný úsměv. Ani ty nebudeš taková, jaká jsi dnes. Nebudeš mít ten naivní pohled na svět a oči plné radosti.
Potkáme se, jako náhodou. Pozvu tě dál, na čaj. Budeš se ostýchat a na chvíli to bude jako dřív. Uvařím čaj. Prohlédneš si nové obrazy na stěnách a staré knihy v policích.
Budeme mlčet. Zeptám se tě, jak se máš a ty mě odbudeš, protože ty se umíš zařídit. Ale jak se máš ty? Já? Já se mám dobře. Dáš si víno? Dám.
Otevřu ho. Ve skřínce jsem našel dvě různé skleničky. Jednu na víno, druhou na whiskey. Podám ti tu se stopkou a ty se usměješ, protože jsem pořád stejně nemožný. Pustím desku Leeho Morgana. Poslouchali jsme ji spolu věčně, poznamenáš. Pak vstaneš a s vínem v ruce budeš tančit. Já se budu smát a kouřit, nedbaje nápisu o smrti. Dneska se neumírá, dnes jsme našli mládí.
Vytáhnu skicák a budu tě kreslit. Totiž, nebudu malovat tebe, spíš tu mladou holku v tobě, tu co jsem ji kdysi dávno znal.
Vezmeš si cigaretu a necháš ji volně vyset mezi rty. Rychle udělám tvůj portrét a budeš navěky zachycena jako svůdná kuřačka.
Na stole před námi bude ležet nedopité víno. Bude se v něm schovávat vše. Celý rozsudek onoho jednoho jediného večera obsažen v poloprázdné lahvi. Doliji ti. Budeš mi pózovat, já budu prudkými tahy na papíře dávat čárám život. Vidím tě, jak stojíš u okna a zapadající slunce vytvoří kolem tebe svatozář. Posmutní mi oči kvůli vzpomínkám. Všimneš si toho a vyzveš mně k tanci.
Proč jsi nepřišel? zeptáš se.
Vlastně ani nevím. Byl jsem hlupák.
Dopiji zbytek vína a žalostné tóny splynou s alkoholem a tvými pohyby. Najednou ti porozumím jako nikdy dřív. Možná to bude tím vínem.
Tvá sklenka se převrhne a dopadne na zem. Červená se rozlije po skicách a prolitá krev zamaže vzpomínky. Ustane klapot podpatků v rytmu trubky, není už co říct. Jako stín na nás padá, tak dopadáme na sebe. Hudba přestala hrát a za tlukotu srdcí doprovodíme se na konec světa.
A kvůli téhle neexistující úchvatné noci nemohu přijít. Chci věřit, že to tak bude. Chci žít pro myšlenku na to, jaké to bude. Jaké to bude, až budeme starší. Možná ne starší, možná úplně staří. Chci vědět, jak se budu cítit, až se potkáme, jak budeš vonět a jak moc budeš jiná.
Stojím na nádraží a tvůj vlak dávno odjel. A za ním mnoho dalších. Jsem tu sám. Promiň. Zítra už nepřijdu.
