Sebevražda? Ne, málo posměšných čumilů. Vražda někde v ulici? To je celkem pravděpodobný. Masová vražda? Už ne tolik pravděpodobný. Oběšení? To by nebyl takový humbuk. Sniper na střeše, který střílel do náhodných kolemjdoucích? Zase se tak nerozrušuj, jsi v Praze. U souseda ve sklepě našli čtyři mrtvoly? Pravděpodobný, je divnej. A zrovna když jsem rozvíjela kolečko toho, jak je mohl zavraždit v bytě v noci, když jsme vedle spali, mě zastavil jeden z policistů.
“Dobrý den, jste Simona Janíková?”
“Ano,” tak to je jasný, něco se stalo u nás doma. Rozbuší se mi srdce asi na milion tepů za minutu.
“Můžete se mi prokázat občanským průkazem?”
“Ano,” vyhrknu a začnu hledat peněženku ukrytou na dně obří kabelky, kde se mi pod ruce pletou prázdné krabičky od oběda, posmrkané kapesníky, které nejsem furt schopná vyhodit, i když jsou už extrémně nechutné, drobky z chleba od svačiny, jo, tady v tom koutě by mohla být. Jsem tak zaražená ze svých myšlenek, že se ani neptám, co se stalo a proč mě kontroluje.
“Můžete jít,” řekne mi a hned poté houkne do vysílačky “už je tady, míří k vám.”
Teď si už fakt připadám jako v detektivce. Ulice je naprosto prázdná, tedy kromě policistů a lidí, kteří se s nimi baví, ale nemají uniformy. Na každém rohu jich stojí asi deset, ve všech oknech je rozsvíceno a lidé pozorují, co se děje. Ok, sumíruju si myšlenky, takže asi se nestalo nic u nás v ulici, to by mě tady nepustili samotnou. Stalo se něco u nás doma. Tomáš vyhrožuje, že někoho zabije, ne, on má ve sklepě mrtvoly, ne, my přece nemáme sklep. Vytahuju telefon a volám mu. Tu, du, du, tu, du du - má vyplý telefon. Tohle je fakt divný a začnu se opravdu bát. Přidám do kroku a těch tři sta metrů se stejně zdá být nekonečných.
Před domem stojí několik limuzín, žádné jiné auto tu není. Před vchodem je zase hlouček lidí v černém, policistů, lidí v modrém a lidí v divných uniformách. Jako z nějakého viktoriánského filmu, řeknu si pro sebe s ironickým úšklebkem. Jasně, natáčení, tady se přece pořád něco natáčí. To je určitě ono, uf. Téměř běžím ke vchodovým dveřím, kde se na mě začínají lidi usmívat a slyším… angličtinu? Čím dál víc. Nikdo po mě nic nechce, nikdo mi nebrání, abych vešla do baráku, já už prostě musím zjistit, co se tady děje, sakra. Před výtahem stojí muž s velkou holí v pravé ruce, který se na mě usmívá a anglicky mi říká něco jako “dobrý den, už vás očekáváme”, i když z jeho složité promluvy vnímám jen tohle. To si dělají srandu, oni fakt točí a dělají kolem toho takové moresy? Panebože. Muž s holí v barevné uniformě s podivnou čepicí na hlavě mě uklidňuje a přivolává mi výtah. Když se rozevřou dveře, je ve výtahu další muž s dlouhou holí v ruce, taky se směje od ucha k uchu, i když mě tady nepřijde směšné vůbec nic, a pomalu na mě mluví anglicky.
“Dobrý den, slečno, jak jste se dnes měla?”
“Eeeerr, nevím,” odpovím zcela popravdě, ale než se vymáčknu, už jsme na patře a vystupuju.
Před bytem je další hlouček lidí, policisté a kovové rámy.
“Dobrý den, slečno Janíková, jsem britská velvyslankyně, velice mě těší, že vás poznávám,” promluví na mě slušnou češtinou vysoká žena s dlouhými vlasy.
“Eeeer, co se tu děje,” vyhrnku já, aniž bych se představila a pusu mám furt dokořán.
“Slečno Janíková,” usměje se, ale očividně se jí moc nelíbím. Jak taky, rozcuchaná, slzavé oči, šálu mám nakřivo a z kabelky mi “voní” polootevřené krabičky od oběda. Už jsou dost staré, měla bych si koupit nové, protože ty víčka fakt nefungujou a občas se takhle otevřou a...
“Jistě si pamatujete, že jste v roce v roce 1997 kondolovala britské panovnici a celé královské rodině při smutné události úmrtí princezny Diany z Walesu. Ve své kondolenci jste zároveň její královskou výsost Alžbětu II. ráčila ujistit o tom, že byste se jednou ráda stala manželkou jeho královské výsosti Williama, vévody z Cambridge nebo jeho královské výsosti prince Henryho z Walesu. Zároveň jste v dopise, ano, mám ho tady,” ukazuje na papír, kde je červenou pastelkou česky napsáno všechno to, co mi tady ta ženská říká. Pod tím je nalepený ústřižek s anglickým překladem.
“...doslova uvedla, že byste ráda za dvacet let, až budete mít vlastní byt, svou firmu a dvě vystudované školy, uvítala britskou královnu Alžbětu II. na večeři a popovídala si o knihách. Jelikož je letos výročí úmrtí princezny z Walesu, panovnice se rozhodla osobně navštívit některé z dětí, které při této smutné události potěšily její výsost i celou královskou rodinu osobním dopisem a kresbou. Ve vašem případě to je, jak vidíte, pětihlavá žirafa, že ano. Královna si tedy vylosovala váš dopis a již popíjí čaj s vaším přítelem u vás v obýváku.”
