 |
| Nicolas Genin – Festival de Venise (Mostra) |
„Opravdu?“ obdaří mě zářivým úsměvem přes svůj plnovous elegán à la George Clooney. „Tak já si přesednu. Letíte do Londýna služebně?“ ptá se.
„Výjimečně ne. Letím tentokrát za zábavou na filmový festival. Neletíte tam náhodou také?“ odpovídám otázkou a uvědomuji si, jak se těším, že jednou konečně vyměním práci za stříbrné plátno.
„Ne, já ne. Já se jedu do Anglie poohlédnout po nějaké nemovitosti.“
„Zrovna jsem četla, že čerstvý ženáč Clooney má podobné starosti. Mimochodem, jste mu velice podobný.“ „To mi lidé často říkají. Je to docela příjemné. Mám z toho výhody.“
„Hm, to já takové štěstí nemám. Já mám většinou jen samý stres a starosti.“ „Upřímně, je to na vás trochu vidět, slečno.“
„No vám se to mluví s tváří Clooneyho,“ rozhorlím se podrážděně. „Buďte v klidu,“ chlácholí mě hezoun.
„Jak mám být proboha v klidu, když nevím, kam dřív skočit a věčně něco nestíhám!“
„No, stačí, když se uklidníte,“ nedá se můj soused vyvést z míry.
„Jak se to asi tak dělá, když mám tolik starostí?“ vyštěknu naštvaně.
„Naučte se používat více svoje smysly. Vnímejte barvy kolem sebe. Cítíte tu vůni? A ten samet jak je měkký a čokoláda jak se na jazyku rozplývá. A slyšíte tu krásnou hudbu?“
„No, vypadáte sice jako herec, ale byl by z vás asi i dobrý psycholog,“ špitnu už tiše.
Do mého rozjímání dodrkotají vozíky s jídlem k naší řadě.
„Co si budete si přát k pití, pane Clooney?“
