Starý lékař byl vybrán, aby to sdělil matce. Byl konec května, venku svítilo slunce a květy na stromech demonstrovaly sílu a nezničitelnost života. Malé žluté tělíčko, co jí ukázali za oknem jipky rozhodně ne.
Martinova matka stála za oknem a plakala trhána na kusy. Chtěla utéct pryč, někam daleko a taky chtěla to ubohé tělíčko k sobě přitisknout. Ve dvaceti nečekala, že Zubatá bude máchat kosou tak blízko. Řekli jí, že druhé dítě mít nemá. Že by při jejich rozdílných Rh faktorech zemřelo. Ale myslela, že když kojí, nemůže otěhotnět. Takhle se to mezi ženskými povídalo. A její obzor nebyl o moc větší.
Vyrostla v rodině bez Boha a svoje neděje, doufání a motlitby směřovala k lékařům. Teď si připadala, že je trestána za hřích neuposlechnutí. Ale žila přece ve státě kde je ta nejlepší lékařská péče na světě, ne? A pro všechny. Musí Martínkovi přece pomoct!
To si myslela do té doby, než slyšela, co jí lékař říká: „Víte, nemáme tolik krve, abychom ji mohli vašemu synovi znovu vyměnit. Musíme mít rezervu pro případ úrazů, hromadné nehody nebo tak.“ Nedodal, že jsou tu privilegovaní pacienti, pro které tu musí být vždycky.
„Martínek umře?“ mladá žena se na lékaře nedívala, jen občas zvedla modré oči plné slz. Žmoulala kapesník. Čekala na rozhodnutí té nejvyšší instance plna ponížené pokory a viny. Čekala na jeho rozhodnutí.
„To já nevím.“ Řekl starý lékař a nedodal, to ví jen Bůh. K Bohu se utíkal on. V podmínkách socialistické nemocnice často a tajně. Ale Martinova maminka odevzdaně čekala na jeho ortel. V tichu ordinace s kulisou ptačího zpěvu venku k němu přišel nápad.
„Paní Horáková, myslíte, že by se u vás v rodině našli nějací dárci. Když přijdou dát krev, domluvím na transfůzním aby nám ji vyměnili za tu pro vašeho syna.“ Naděje a možnost něco dělat účinkovaly zázračně. Z hromádky neštěstí se stala matka zachraňující dítě. Vyskočila až převrhla židli.
„To víte, že ano pane doktore. Hned jedu domů. Můj muž, táta, jeho táta celá rodina tady bude hned, jak je seženu.“ Stála u psacího stolu předkloněná, ruce položila na ty jeho a do papírů kapaly slzy. „Děkuju pane doktore. Děkuju.“ a byla pryč.
Pro chlapy v rodině to byla záchrana. Do nemocnice za Martinem nejezdil ani táta ani dědové. V tichu svých hlav nebyli s ním, ale se svojí bolestí. Táta Jan a děda Jan často leželi pod auty zákazníků i v době kdy na nich už nic nedělali. Schovávali se tam před bolestí i jeden před druhým.
Děti se přece kolem rodí bez problémů. Ženská je chvíli v nemocnici, pak přijede a dítě je doma. Nějakou dobu to trvá než vyroste a je s ním nějaká zábava. Ale aby bylo měsíc v porodnici a pořád se nevědělo, jestli přežije? Je teda nějaký poškozený? A čí je to chyba?
Stejné myšlenky za čelem skrýval i druhý děda Martin. Ten jako kuchař mohl svést slzy na cibuli. Spolu o tom nemluvili. Chlapy nepláčou. Alespoň ne tak aby to někdo viděl. O nemocnici všichni muži v rodě zarputile mluvili jako o porodnici. Nikdy ne jako o jednotce intenzivní péče, dětského oddělení. A nikdy se na Martina nejeli podívat. Kdyby umřel, bylo by jednoduší žít bez vzpomínky na jeho bezmocné malé tělíčko. Ani o Martinovi nemluvili. Čekali. Jako by neexistoval, jako by neměl v rodině místo. Do této díry tekli jejich tajné slzy.
Teď konečně mohli v té věci něco dělat. Martínkův táta a děda si vydrbali ruce solvinou, druhý děda mýdlem, jednoho bratra vyzvedli ve fabrice a druhého v řeznictví. Jeli do nemocnice. Zánovní stejšn, na který byl děda Martin pyšný, jich byl plný. Konečně mohli něco dělat. Něco dělat pro záchranu malého Martina. Vesnický chlapy každý možná sto kilo. To bylo něco krve.
V rodině se pro malé miminko začal vytvářet prostor. V autě po cestě zpět, o něm muži začali mluvit. Dokonce žertovali. Vraceli se z výpravy do světa žen, porodů, krve a umírání. Zaháněli úzkost řinčením chlapského humoru. O správné krvy o erekci a tak. Slzy se daly svést na hurónský smích.
Něco z toho zabralo. Další transfuze krve a Martin přestal žloutnout. Po dalších pár týdnech ho pustili z nemocnice. „Maminko, váš syn bude pravděpodobně vždycky takovej slaboučkej.“
Ne. Nebyl. Děda kuchař do něj v pěti měsících začal cpát držkovou polívku, o zbytek se postaraly pekáče buchet a bůčku. O pár let později z toho všeho zbyla rodinná historka, ze které Martin celý život čerpá sílu. Byla v tom pro něj zakódovaná zpráva o té nekonečné řadě mužů, kteří pomilovali ženy a zplodili syny, aby se mohl nerodit on. O mužích, kteří staletí po staletí, meč po meči, stvořili jeho. Byla v té historce všechna síla i omezení, které mu muži předním dali. Byly to karty, se kterýma mohl, ale také musel hrát.
Pokud Vás příběhy mých studentů na těchto stránkách zaujaly, můžete si objednat novou povídkovou knihu Doba obalová:
150 povídek od padesáti autorů na 260 stranách, navíc 30 originálních ilustrací od Davida Vávry a studentů Fakulty designu a umění v Plzni. Objednávat ji můžete zde.
