„Dobrý večer, máte tady volno?“ pozdravil jsem ho.
„Ano, samozřejmě...“
Ano i hlas má stejný. Nejraději bych ho obejmul... vše bych mu řekl. Jenže tohle určitě není on, vždyť Ondra už musí být pán v letech. Byl přeci podobně starý jako já.
Vrátily se mi všechny vzpomínky. Vzpomínky na Ondru. Na to jak mi nedovolil skočit, pomohl mi začít znovu, ukázal mi, že má život smysl. Vždy pro mě měl pochopení, pro to, jaký jsem.
Ten u okna ale jen nepřítomně civěl do nápojového lístku. A připadalo mi, že si mě kradmo s opovržením prohlíží.
Ale ty oči! Jeho oči byly určitě Ondrovy, na ty se nedá zapomenout. Je to jeho hlas, je to Ondra, ale tak jiný, zcela cizí. Tenhle kluk bude jistě jeho syn, ach, jak bych se rád dozvěděl, jak se mu daří, poděkoval Ondrovi, ano, ani to jsem nestihl.
Odvážil jsem se ho zeptat, kde jede.
„Domů,“ odsekl. Asi se mnou nechtěl mluvit kvůli tomu, jak vypadám. Dále jsme už mlčeli.
Ve dveřích, když jsem odcházel, řekl jsem mu, že si vážím jeho otce. Jeho tvář se najednou změnila. Najednou to byl Ondra. Můj Odra... Měl jsem zůstat, zjistit jak se jeho rodině daří. Jenže já jsem se otočil a odešel.
Navazuje na níže publikovanou povídku Kupé
