Teď ležím ve skleněné nádobě s až moc čistou vodou. Víte, dříve jsem si poklidně plaval v rybníku, ale pak mě jednou chytili rybáři do sítě a hodili mě do nejmenšího rybníka, co jsem viděl. Prý se to jmenovalo káť nebo káň nebo tak nějak. Bylo tam spousta kaprů z Třeboně, s kterými jsem měl možnost si povídat. Jenže každou chvíli se v tom rybníku objevily obří ploutve s velkými šupinami (to byly ruce) a vytáhly nějakého kapra. Pak ho někdy zase vrátili zpět a vyndali jiného.
To čekalo i mě. Dali mě do papíru a myslím, že než mě dali do této skleněné nádoby, ve které teď jsem, tak jsem si udělal rekord v nejdelším dýchání na vzduchu.
Když tak koukám kolem sebe, nechápu, co ty obří opice dělají. Ten největší dává různé věci do něčeho červeného a na to nalepuje dlouhé šňůry. To pak dává pod stromeček. To by mě hrozně zajímalo, proč to dělá...
Ten, co má dlouhé vousy, chystá nůž a dřevěnou placku, teď jde ke mně…. AUUUU, nemačkej mi žábry… I tak nemůžu dýchat, když mě vyndal na vzduch... a teď mě položil na tu placku a zvedá nůž…. on mi asi chce vyoperovat ten kámen, co mi uvízl pod šupinami...
Ti lidé jsou tak hodní…ale... vážně to má takhle bole… AUUU.
Co asi dával Pavel pod stromeček? To se náš kapr už nikdy nedozví. Stejně tak se Pavel nikdy nedozví, co mu uvízlo v krku při večeři… Nebyl to náhodou ten kamínek v kaprovi?
Pokud Vás příběhy mých studentů na těchto stránkách zaujaly, můžete si objednat novou povídkovou knihu Doba obalová:
150 povídek od padesáti autorů na 260 stranách, navíc 30 originálních ilustrací od Davida Vávry a studentů Fakulty designu a umění v Plzni. Objednávat ji můžete zde.
