Budík zvoní relaxačními tóny. Je pět hodin ráno. Když otevřu stan, venku panuje chlad pozdního léta. Z příjemně vyhřátého spacáku se mi fakt nechce. „Jaký blázen dobrovolně jede na dovolenou s tímhle dvoutýdenním krutým režimem?!“ Ale nakonec se nadechnu svěžího jitřního vzduchu, nazuju žabky, seskočím z podsady do mokré trávy a peláším do umývárny.
Po cestě potkávám další ospalé jogíny ve žlutých oblecích. Všichni spěcháme na ranní cvičení do haly stříleckého ášramu.
Svítá. Okolní louky a lesy jsou obaleny do ranní růžové barvy. Ptáci švitoří a vzduch je čirý jako křišťál. Zhluboka se nadechnu. Miluji to tady. Každý rok jezdím právě sem nabrat sílu a vyčistit si hlavu.
V hale se připravuje více než stovka lidí k ranní meditaci. Čeká nás den plný meditačního tréningu. Čakry, dechové cvičení, mantra… Pro mě nic nového,ale z meditačního maratonu jsem unavená. Nechce se mi. Druhý týden vnitřní očisty je pěkný záhul. Člověk má pocit, že přehazuje vagon uhlí. Protahujeme si ztuhlé nohy a záda…
„Připravit, k meditačním polštářkům, pozoooor, meditujemeee…“
Ještě v duchu prosím mistry o vedení a za pravidelného opakování mantry a dechu se nořím do sebe. Vnímám, jak mě bolí tělo, ale vnitřní příjemný pocit spojení se sebou je uklidňující. Jako když se malé dítě pohrouží do náruče milující babičky a necítí nic jiného než pocit bezpečí. Jako by z velké dálky slyším instrukce: „Nyní se soustřeďte na sahasráru čakru.“ Obrátím svůj vnitřní zrak k vrcholu hlavy. Intuitivně ji mírně zakloním. V ten moment mi přes temeno začíná do těla proudit zářící světlo. Je to takový svit, jako když se spojí tisíc sluncí. Záře s sebou přináší pocit něhy, milosti. Obrovskou lásku ze samého nitra existence, která mě naprosto přesahuje. Na tváři mám blažený úsměv a z očí se mi kutálejí slzy. Vnímám obrovskou vděčnost. Světlo proudí do těla a okolo pupku se zatočí do tvaru velké kapky. Jsem kapkou v oceánu i oceánem samým. Jsem mikročástečkou prachu ve vesmíru a zároveň vším. Není rozdílu mezi mnou, stromy, zvířaty a ostatními lidmi. Jsem ve všem a vše je ve mně.
Najednou vím, že naše těla jsou pouze nádoby, které nesou posvátnou esenci zvanou duše. Je to jako když stěny rozdělují dům na místnosti, ale vzduch je všude jeden, společný všem. Stejně tak i naše duše jsou jedním božským vědomím, utkané z lásky, milosti a něhy… A existence s námi počítá právě s takovými, jací jsme. Jsme neoddělitelným a naprosto originálním kouskem vesmírné skládačky. A bez nás by v ní zůstal kousek prázdného místa…
„Tak jak ses měla na dovolené, Jani? Vypadáš spokojeně. Co jsi těch čtrnáct dní dělala?“
Usmívám se: „Nic. Jen jsem seděla a mlčela.“
Pokud Vás příběhy mých studentů na těchto stránkách zaujaly, můžete si objednat novou povídkovou knihu Doba obalová:
150 povídek od padesáti autorů na 260 stranách, navíc 30 originálních ilustrací od Davida Vávry a studentů Fakulty designu a umění v Plzni. Objednávat ji můžete zde.
