Srdce, plíce, voda v nohách a bolest samozřejmě, tam to těžce dřelo a nejhůř nesl tělo připomínající skříň pravý kyčelní kloub. Hotový k výměně, dosluhoval namáhavě a bolestivě, že se mi chvílemi ani žít nechtělo. Ortoped podmínil operaci snížením váhy a s výrazem „snaž se sama, pak Ti pomůžeme“, napsal lázně. Na chvíli ulevily bolestem, ale víc nezmohly. Ubývalo cílů i představ, svět šedl.
Až! V článku na téma obezita a co s ní, jsem se dočetla o možnosti zmenšení žaludku při hubnutí a nadějně mi bliklo: tady by mohla být pojistka proti bohatému zajídání problémů a smutků! Napsala jsem lékařce z rozhovoru a po její povzbudivé odpovědi se probrala k rozhodnutí a činu: návštěvy na obezitologii a hubnutí už před operací s vírou, že to má smysl. Porce jídla se smrskly na obsah malého jogurtu, který jsem snědla až šestkrát za den.
Po laparoskopické plikaci žaludku mi bylo dost ouvej. Dva měsíce trvalo, než si zvykl a přestal vyhazovat, co se mu nelíbilo. Zato ortoped na dotaz, zda už má cenu postavit se do fronty na kyčelní kloub, když mám za rok, co jsme se neviděli o čtvrt metráku míň, řekl jen: a kdy byste chtěla jít na operaci? Od té chvíle žiju za odměnu. Kloub vyměnili ani ne za dva měsíce. Dva týdny jsem se učila chodit v nemocnici a pak hned tři týdny v rehabilitačním ústavu a tradá domů, nový člověk.
Váha se na mě usmívá a já ještě pořád objevuji pohyby a dovednosti navrátivší se z nicoty.
Na kolo se teprve těším, ale už chodím plavat!
