 |
| Češtinář Miloš Hoznaur na chmelu |
Středoškolské roky pro nás nezačínaly -jak je dnes zvykem- seznamovacím kurzem ale začínaly chmelem. Ten náš první, ještě před vlastním studiem, trval celý měsíc. Způsobily to bouřky které poškodily chmelnice. Chmelové štoky vyválené v blátě se tak nedaly česat strojově a bylo nutné vše česat ručně. Proto se náš pobyt v poněkud spartánských podmínkách v Milostíně protáhl a školní rok v Praze začal bez nás.
Přátelství a vztahy na chmelu navázané nás provázely nejen v době studia, některé vytrvaly dodnes.
Nastupovali jsme do školy vedené p.ředitelkou Rajdlovou, tu ale brzy vystřídal pan Mikyška, už tehdy řečený Kyš.
Naším třídním byl prof. Rašín, ten v nás zanechal nesmazatelné stopy, někdy jsme jej milovali a někdy nenáviděli- dovedl být při výkladu strhující, jindy zas sarkastický, leckoho svými nevybíravými výroky zranil ale nikoho, myslím, nenechal lhostejným. V určitém smyslu byl zjevením: manýry téměř “prvorepublikové”, přitom načichlý svobodomyslností západoněmeckého školství. Učil nás češtinu, část třídy i němčinu. Velkým zážitkem byly jeho hodiny výtvarky - ponechával nám značnou volnost, mohli jsme si svobodně volit jak a co budeme “výtvarně tvořit”. Někteří opravdu výtvarně nadaní malovali obrazy (často inspirované Rašínovým oblíbencem Vasarelym), my nenadaní jsme předstírali tvoření čehokoliv a když přišlo pololetí a už nebylo zbytí, tkali jsme přes noc gobelíny, odlévali svíčky nebo třeba pekly vizovicke pečivo - aby bylo za co dát známky. Památnou se stala betonová plastika jednoho spolužáka: otvory v ní měly vzniknout vložením dřevěných kůlů. Ty se však po vytvrdnutí betonu nepodařilo vyjmout a vlastně nevím, jestli už vyhnily nebo tam jsou dodnes.
Profesoři na orloji vzpomínek?
-Angličtinu nás učila - v minisukních- tehdy začínající Alenka Stárková (Šmídová), neměla na ni sice aprobaci ale byla krátce zpátky z pobytu v Británii.
-Hrůzu na nás pouštěla ruštinářka řečená Twiggy, ve finále ale u maturity pomohla i studentům z druhé poloviny třídy, té kterou neučila.
-Nezapomenutelný fyzikář prof.Jenšovský nás opakovaně upozornil, že je žák nositele Nobelovy ceny prof.Heyrovského. Na jeho vkus jsme nereagovali dost bystře a tak nás častoval výroky “Takhle taliány s křenem, Marjáno, to byste si dala co!” “No hlavně jděte na vysokou školu, aby měla alespoň tři patra!” V mé paměti je ale uložen jako člověk který fyzice rozuměl tolik, že ji byl schopen srozumitelně vykládat.
-Za katedrou si pamatuji i syna básníka Durycha, hodiny s nim ale byly nezáživné.
-Hodiny fyziky s prof.Peterkovou patřily k těm příjemným, on s ní byl příjemný i jarní chmel plný deště a bláta (nejenom že je to osoba přátelská a tolerantní, také pro povzbuzení pracovní morálky chodila mezi námi po chmelnici a rozdávala cigarety).
-Když jsme se spolužačkou slavily na jarním chmelu osmnáctiny, přál si prof. Kerssenbrock abychom mu ten večer/noc tykaly a chodil nám opakovaně gratulovat s polibkem -to by našemu milovaného Bročkovi dnes, v době harašení, asi neprošlo.
-Profesor Hoznauer po nástupu do školy v naši třídě učil -pokud mne paměť neklame- ruštinu, převzal hodiny po své ženě.
-Profesorka Martinovská v tandemu s asistentem Čiperou nás učili chemii novým způsobem, který teprve ověřovali. Byli tak nadšeni pro svůj předmět, že pro něj dokázali získat pozornost většiny třídy, několik spolužáků pak i studovalo chemické obory.
O vyčerpávající seznam profesorů se nebudu pokoušet, bylo jich hodně.
V průběhu 2.nebo 3.ročníku jsme pořádali literární večery s prezentací tvorby spolužáků, se vší romantikou, při svíčkách. Některé básně ilustrující naši tehdejší věku přiměřenou rozervanost jsem uchovala, s jejich autory ale většinou nejsem v kontaktu. Dovolím si předpokládat, že když souhlasili s jejich čtením tehdy, snad mi prominou jejich zveřejnění po tolika letech, raději ale bez uvedení plného jména abych nevzbudila něčí nevoli.
