Venku je zima. Za chvíli jdu ven, ale ještě mám čas. Sraz nemáme dřív než za hodinu, a proto usedám k počítači s tím, že budu pracovat. Vzápětí přibíhá matka a hlásí mi, že dnes k nám přijde jakýsi proutkař, který bude měřit škodlivé zóny. Fajn, odvětím kysele, hlavně ať neleze do mého pokoje. Chvíli se soustředím na práci, ale pak mi to nedá a jdu se zeptat: Proutkař? Zóny? Aha, evidentně je to už dávno zařízené, bude chodit po bytě a za pomocí tyček měřit, jestli doma nemáme škodlivé prostředí. "Nějaká šance, že by se vyhnul mému pokoji?" ptám se. "Žádná," je mi odpovědí a mě je jasné, že se můžu vztekat sebevíc, ale bude to marné.
Že bych přece jen vyrazil dřív? Když půjdu pomalu, možná na ně nebudu čekat ani tak dlouho. Venku je ale zima a já se utěšuji, že proutkař třeba přijde později a já se s ním minu. Vůbec netoužím po tom, aby nějaký cizí chlap chodil po mém pokoji a nesouhlasně se podivoval, jak zde někdo vůbec může žít, když je to prostředí tolik škodící zdraví.
Taky by mohl říct, že je všechno ok, ale moc tomu nevěřím, protože množství krámů vyskytujících se v mém pokoji je obrovské a nepřátelsky působí už jen na mě. No co, třeba vůbec nepřijde.
Zvonek rozezní byt nepřátelským skřehotem a já automaticky zavírám své dveře, ačkoliv tuším, že to nebude mít žádný význam. Dobře, jestli chce chodit po mém pokoji, tak uvidí, spiklenecky si pro sebe šeptám a očima poskakuji z obrazovky počítače na dveře. Ukážu jemu, tak i rodičům, pokud se měří škodlivost, tak můj pokoj bude nejškodlivější ze všech. O něco později se dveře opravdu otvírají a spokojená matka vysvětluje postaršímu pánovi, že tady bydlí prostřední syn. Hmm, vy to tady máte velké, odpoví nezvaný návštěvník, aniž by mě spatřil (před jeho zraky mě chrání skříň), upírá pohled na velké množství knih, pár kousků oblečení a jiný nepořádek, který jsem nestihl a vlastně ani nechtěl uklidit.
Pozdravíme se a já se ihned obracím zpět k počítači s cílem napsat alespoň něco a příliš se nerozptylovat. Nejde to, co chvíli přichází proutkař a vířivým pohledem krouží tyčkami v každém rohu mého pokoje. Navíc ho s nadšením doprovází matka a ptá se, co zrovna v té chvíli měří a jaké jsou výsledky. Snažím se ignorovat každé slovo, ale ty se úspěšně zarývají do mé hlavy, kvůli čemuž se má vlastní práce mění v bezúčelné civění do obrazovky. Co jsem to jen chtěl dělat? Při další obchůzce se návštěvníka ptám, kolikrát ještě, než můj pokoj nadobro opustí. Ještě mockrát, uklidňuje mě, dělejte, jako bych tu ani nebyl. Skvělé, nějak to přežiji, říkám si, ale jeho další návštěvy a vířivý tichý pohyb je mi čím dál tím nepříjemnější.
Znovu přemýšlím nad tím, jestli mám odejít do zimy dříve a kdesi se zašít nebo ještě několik minut vyčkat. Snad už nepřijde. Proutkař vidí, že se snažím něco psát do počítače, a tak s dobrým úmyslem se mě nevinně ptá, jestli si píšu o dárek Ježíškovi. Mlčím, ale mám chuť vraždit, matka, která spatřila mé grimasy, na mě zuřivě gestikuluje ať neblázním a dokonce i proutkař se nejistě omlouvá a rychle utíká vířit do jiné místnosti. Má ticha zloba už ale mezitím vybuchuje a já se nahlas vztekám, že nic takového jsem v pokoji přece nechtěl. Výhra z toho ale nevyplyne a tak nakonec volím čekání v zimě. Posbírám svoje saky paky a mizím ve tmě, konec konců co doma, když můj pokoj přišel o své kouzlo nedobytnosti a klidu, a když místo proutkaře jsem si jako nezvaný host připadal nakonec já sám? Ještě když zavírám dveře, slyším nehlučné a přesto jasně slyšitelné víření tyček, které mi připomíná, že v mém pokoji je kdosi cizí, kdo vidí vše, co tam mám vystavené. Mrznou mi ruce a hodinky na mobilu ukazují, že si ještě dlouho počkám.
