Dále už spolu nemluvíme a tak začínám míhat tyčkami a k mému překvapení prostor nevykazuje žádné negativní vlivy. Při každém mém pohybu se práší, jinak zde ale není víceméně nic, co by stálo za větší pozornost. Je tu příliš věcí. Pokoj působí neútulně a uzavřeně. Poličky a skříně plné knih, které nikdy nikdo nepřečte. Oblečení tolik, že se musí válet na zemi a k tomu ty díry, jež kdosi vyloupal do zdi. Za modrou plentou jsou navíc naskládány lyže, kola a jiné sportovní náčiní, takže se pokoj zdá menší než ve skutečnosti je. Atmosféra i vzduch zde působí příliš těžce, jakoby se zde čas již dávno zastavil. Lustr je napůl rozbitý, takže se v pokoji nachází určité přítmí.
Když konečně zmizí ten nepřátelský kluk, začínám si všímat maličkostí, které mi nejprve unikaly. Místo už nepůsobí tak cize, znám ho, nyní vím, kam věci patří a tak nějak chápu jejich uspořádání. V klidu si můžu prohlédnout knihy, květiny, dokonce spatřím i citrón a v té chvíli zjišťuji, že pokoj vůbec nevypadá nepřátelsky, ale je víceméně stejný jako pokoj kohokoliv jiného v jeho věku.
