Když jsem probíral Rukopisy zelenohorské a královédvorské, mluvil jsem o padělatelích velmi pochvalně. Že na oltář vlastenectví obětovali vlastní básnickou činnost. Nedočkali se honorářů, nedostali se do literárních historie jako významní básníci ve své době a kolik energie a důmyslu museli vynaložit, co všechno prostudovat, aby jejich výtvory byly tak přesvědčivé.
Vyzvedl jsem i počínání F. L. Čelakovského, který se pod jednu básnickou sbírku (Selanky) podepsal jako Žofie Jandová, aby dokázal, že náš národ má talentované básnířky.
Od 2. poloviny 70. let minulého století jsem se mystifikátorské činnosti věnoval profesionálně i já. Pod hlavičkou literárního semináře probíhal intenzívní výcvik mladých mystifikátorů. Přibývalo „rukopisů“ dávno zemřelých spisovatelů, jež se údajně našly někde v krabici na půdě – některé byly pozoruhodné, napodobený autor by se za ně nemusel stydět. Nástěnka u knihovny, která měla informovat o knižních novinkách a stručně je charakterizovat, byla zásobována tituly, které probouzely velký zájem, i když nikdy nevyšly.
I já jsem na vlastní kůži pocítil, jak chutná mystifikace. Tehdy byl Jaroslav Seifert ještě v nemilosti a já v jedné třídě rozdal Seifertovy nejkrásnější verše – na každém lístku jedna báseň. Zpozoroval jsem, že u jedné lavice se studenti hromadí a báseň si opisují. Byl jsem zvědav, o jakou báseň jde. Byla nabitá erotikou, ale já jsem ji neznal. Je možné, že jsem ji přehlédl? Ty lístky jsem shromažďoval delší dobu...
Ptali se mě, z jaké sbírky je. Řekl jsem, že to asi bude Zpíváno do rotačky. Nebylo. Ani Seifert to nebyl. Byl to Jiří Menzel a ten lístek tam podstrčil.
Abych zvýšil prestiž mystifikátorů, udělal jsem z nich maturitní otázku. Přál jsem ji některému ze svých nejlepších mladých mystifikátorů. Ten nejnadanější si vytáhl slovenskou literaturu. Bylo mi to líto. V úvodu řekl, že bude mluvit o vynikajících, ale zapomenutých autorech. Zbystřil jsem pozornost, byl to literární koncert. Nebezpečný bozk, Tajemstvo cintorína, Drotárov sobáš. A ta jména! Dodnes si vzpomínám na Laca Mručiára.
Předsedkyně maturitní komise (chemikářka) se ptala na nějakou ženu. Dostalo se jí Margity Húskové a románu Zločin v kláštore. Aký zločin, zeptala se snaživě předsedkyně. Odpověď zněla: „Nechce se mi o té hrůze příliš moc mluvit. Jeptiška přišla v klášteře do jiného stavu a zazdili ji v její komůrce.“ Mystifikátorský koncert skončil. Musel jsem navrhnout známku. V očích svědkyně češtinářky byla zvědavost. Váhal jsem. On neřekl jediného skutečného spisovatele, měl by propadnout. Navrhl jsem známku dobrou. „Co vám ten chlapec provedl? To byl brilantní výkon,“ pravila rozhořčeně předsedkyně. Byl. A oceněn byl výbornou. Mystifikaci se konečně dostalo zaslouženého ocenění.
