Když Hans narukoval na vojnu, každou noc nastalo v hájovně takové boží dopuštění, že nikdo nemohl strachy oka zamhouřit. V chalupě, kde hajný Stor bydlel se ženou a mnoha dětmi, začal vždycky o půlnoci kdosi hrozivě rámusit a bouchat. Prkna z půdních trámů se odlamovala a létala po podkroví.
Vrata od stodoly se utrhla s takovou silou, že se rozlámala na kusy. Běsnění nebralo konce až do kuropění.
Mladší Hansův bratr Josef tehdy pomáhal jako mlynářský chasník ve mlýně na Malé Moravě. Nakonec tam odstěhoval své staré rodiče se všemi sourozenci a na stráž do hájovny najal dva silné, nebojácné chlapy, kteří byli známí jako pytláci. Jenže když o půlnoci zase propuklo strašidelné řádění, chlapi se polekali a utekli. Od té doby už nikdo nechtěl v hájovně přenocovat.
Až jednou se vrátil z vojny mladý Hans. U mlýna potkal bratra Josefa, který se už stal mládkem.
„Doma je špatně, moc špatně,“ stěžoval si Josef, „celou noc u nás straší a otec, matka a sestry musí spát u cizích.“
„Neblázni,“ řekl Hans, „tak tam zůstanu sám.“
„No zkus to,“ pokračoval Josef, „myslím, že dopadneš jako ostatní.“
Hans přišel domů a poznal, že bratr mluvil pravdu. Když nastala noc, ztratil i on odvahu zůstat v chalupě. Až faráři Janchenovi z Malé Moravy se podařilo ducha, který zde tak dlouho řádil, zažehnat.
Stamichman zavřel kroniku a povzdechl: „Každý má svou třináctou komnatu. Na tohle své období zrovna pyšný nejsem. Místo abych si hleděl svěřeného kraje, marně jsem hledal bohatství pod horou a v rajónu zatím panoval nějaký cizí škodílek plný temných myšlenek... Nebo že bych to byl já?!“
