Na víru se tu ale moc nehraje, jen se z ní těží. Přestože jde o jedno z největších poutních míst na zemi. Vede tudy Mojžíšova stezka, po které si došel pro desatero přikázání. Pod horou však nic doslova přikázáno není, pravidla jsou přesto přísná. Nepřispíváš, nemáš tu co dělat..
Najdi si činnost, pomoz, kde můžeš a získáš respekt. Kdyžtak ti něco vymyslíme, třeba můžeš šít s holkama kabelky. Nechceš? Támhle je poušť.
Centrem dění svaté Kateřiny je Bedouin Camp. Uvítací cedule jej popisuje jako výspu vzdělávací ekoturistiky. Ve skutečnosti je to místo setkávání u ohně, dlouhých pohledů na nekonečnou hvězdnou oblohu a diskuzí o lehkosti bytí, do kterých ošátkovaní místní přispívají cynickými poznámkami a lahodným čajem, po jehož složení je lepší se nepídit.
Důvodem k návštěvě je pro většinu lidí pouť na vrchol Sinaje. Ta je dlouhá, trnitá a bez průvodce nebezpečná. Probíhá v noci, jen za svitu měsíce a doutnající cigarety po skalách skákajícího beduína. Na jejím začátku nás bylo pět. A pes, který čekal pamlsek, ale zavděk vzal i pohlazením. Když jsem se v půlce stezky ohlédl, nikoho jsem za již sebou neviděl. Ale věděl jsem, že nejdu poslední. "Nepočkáme na ně?" dotázal jsem se opatrně svižného mladíka, který razil cestu tam, kde nikdy žádná nebyla. "Oni nezaplatili. Za chvíli svítá, tak pospěš," odvětil, zabafal ze špačka a podal mi pomocnou ruku. Chtěl jsem počkat. Aspoň popadnout dech.
