 |
| Pevnost Busa Verle |
„Beru všechno!“ hrábnul po prázdných nábojnicích Vojtěch a strčil je do kapsy.
Ozvaly se další duté rány, další kus omítky se odloupl z pavučinou omotaného rohu. A máš po domečku, pavouku, pomyslel jsem si.
Na ty otřesy už jsem si tak zvykl, že si ani nedovedu přestavit, jaké to bylo předtím. To jsme ještě strachy utírali slzy na zaprášených tvářích. Teď už jen čekáme. Čekáme, kdy nám Franc zavolá z malého okénka, abychom šli střídat.
Palandy už nemáme, rozebraly se na prkna a trámy, mokrem nacucaný deky leží v blátě na zemi. Jak se tolik kamení vejde do tak malého prostoru?
Venku pršelo, čůrky vody stékaly po zdech pevnosti Busa Verle a na zemi páchlo bláto pokryté stovkami stop vojenských bagančat. Šlápot bylo pořád méně, jak ubývaly kamarádi, ubývaly síly... Většina nás už jen seděla, v rozích bylo nablito, z vedlejší místnosti byla jedna velká latrína. Všechny ostatní dosud přístupné prostory jsme plnili kamením. Kamení, bláto, hovna...
„Novák, Lorenc, Němec, Braun! Nástup! Jdete kopat... Schnell! Schmidt, Vocásek, vezměte si dvoukoláky a vyvážet!“Beru už snad postý krumpáč a úzkou chodbou se tlačím na konec tunelu. Míjím se s Ferdou, má přilbu na hlavě, krvavý šrám pod okem a vyražený zub, vráží kůl obrovským kladivem do tvrdé země mezi kameny aby zpevnil výztuže chodby.
Kopu, jde to pomalu... víc vlhkých kamenů než hlíny, v botách mi čvachtá. Kameny v rukou kloužou, dlaně rozedřené do krve. Podávám Joachimovi další kus kamene, společně ho nakládáme s několika lopatami hlíny na plochu dvoukoláku a už ho táhne s vypětím sil k ústí chodby. „Schnell! Schnell!“ ozve se z dálky, spolu s dalším zaduněním. Boha, jak já bych si dal retko...
Kodrcá sem další, ani v šeru nepoznám, kdo to je. A ještě mi spadl shora koláč bláta do tváře... všude ty samý sračky. Jen některý smrděj a jiný ne.
Skrz díru, ze který se koláč uvolnil, na mě prší... průvan vzduchu.
Áááááá... zavalila mě snad tuna bahna. Chytám se jediný pevný věci, která mě může dostat ven. Au... je to ostnatý drát, ruku má roztrženou skoro vejpůl. Ale přitahuju se ven, Pepík a Reinhard mi pomáhají... slyším jen dusot nohou za sebou.
„Už jsou venku!“
Přes záclonu deště vidím protější kopec s polámanými stromy a krátery. V dálce slyším údery pancéřových pěstí, které otřásají vším okolo. Tady je ticho. Mám bláto v uších a nadechuju se z plných plic čerstvého vzduchu a svobody.
Fort Verle (Werk Verle nebo Busa di Verle)
Byl vybudovaný v letech 1908-1913 a blokoval svojí palbou nedalekou důležitou komunikaci vedoucí přes Passo Vezzena do Lavarone. Stejně jako v případě sousedního fortu Lusern byl vybudován na velmi exponovaném místě umožňujícím výborné pozorování ze sousední Itálie. Nedaleko položený italský fort Monte Verena s několika dělostřeleckými bateriemi umístěnými v okolí se nacházel o 500 metrů výše a měl tak celý prostor jako na dlani. Navíc pouze kvůli výškovému rozdílu se italská postavení nacházela mimo dostřel rakousko-uherského pevnostního dělostřelectva. Ohraničení fortu tvořil nepravidelný čtyřúhelník, pouze ze dvou stran byl vylámán ve skále hluboký příkop, který byl postřelován jednopatrovou podvojnou kaponiérou vyzbrojenou čtveřicí kanónů ráže 6cm M.10, pancéřovou kasematou pro dvojici těžkých kulometů a k dispozici zde byly také dva světlomety o průměru 21 cm. Se zbytkem fortu byla spojena pomocí podzemní poterny. Těsně před vypuknutím války byla dodatečně obvodová překážka rozšířena o další 30-50 metrů protipěchotních zátarasů.
Jádro fortu tvořila třípatrová šíjová kasárna, která obsahovala veškeré obvyklé vybavení – ubikace, sklady, kuchyň, strojovnu apod. Prostor před nimi bylo možné postřelovat pomocí kulometů a ručních zbraní. Do pravé části byl vestavěn traditor s dvojicí kanónů ráže 8cm umístěných v pancéřových kasematách s minimální střílnou M05/09 určených k bočnímu postřelování níže položeného průsmyku. K opačné straně kasáren byl nadzemní poternou, která zároveň tvořila prodloužené křídlo, napojen objekt pro blízkou obranu, který disponoval dvojicí pancéřových kopulí určených pro dvojici těžkých kulometů. Na stropnici byla navíc umístěna otočná kopule pro pozorování a blízkou obranu vyzbrojená těžkým kulometem. Jejím hlavním cílem bylo řízení palby níže položené pancéřové baterie. Ta byla přímo napojena na kasárna a její výzbroj tvořila čtveřice pancéřových kopulí pro houfnice ráže 10cm M.09. Na jejím čele se navíc nacházela jedna kopule pro dvojici těžkých kulometů, která přímou palbou postřelovala prostor před kontreskarpovou kaponiérou. Pod ní se nacházel také vchod do podzemní poterny vedoucí do zmíněné kaponiéry.
Zdejší prostor se v průběhu války stal dějištěm intenzivních bojových operací – právě na tomto místě byl plánován průlom rakousko-uherských pozic, o který se pokoušelo několik pěchotních útoků vedených buď přímo na fort, nebo na jižně položené mezilehlé polní opevnění. Za necelý rok mezi 23. květnem 1915 a 15. květnem 1916 dopadlo na povrch fortu přibližně 1710 projektilů ráže 305mm, 3125 ráže 280mm, 1200 ráže 210 mm a patrně několik desítek tisíc ráže 149mm. Fort již v průběhu války utrpěl velmi vážná poškození, včetně vytržení větší části pancéřových prvků. Intenzivní dělostřeleckou palbou bylo fakticky znemožněno plynulé zásobování. Z tohoto důvodu byla z podzemního patra šíjových kasáren v průběhu války ražena přístupová poterna ústící v týlu postavení. Stejně tak byla provedena ražba přístupové poterny mezi kasárnami a pancéřovou baterií. Po úspěšné jarní ofenzívě roku 1916 se nacházel fort zcela v troskách. Částečně byly provedeny jeho opravy. Osudným se mu však stalo až trhání pancéřových prvků v polovině 30. let, které ho zanechalo zcela v troskách.
Zdroj: http://opevneni.wz.cz/fraku/map05.html
