Návštěva míst, jimiž se doslova prokousávala dávná historie lidstva, mě velmi zasáhla a zásadně změnila to, co jsem si dosud o pravěkých lidech myslela - pod vlivem školní výuky a románů Eduarda Štorcha...
Dualita důsledné každodenní praktičnosti, jak se odrážela ve vertikálních kamenných městečkách, a hluboké spirituality a vysoké abstrakce, kterou odhalují hlubiny jeskynních komplexů, mě ohromila.
Všichni víme, že pravěcí lidé kreslili na stěny jeskyní. Pravděpodobně si tak jako já myslíte, že jde o primitivní malby, které odrážejí každodenní události, popř. mají přimět dobové božstvo či matku přírodu, aby tlupu nechaly ulovit dalšího losa či mamuta. Že lidé malovali na stěny jeskyní, v nichž žili, víceméně jak a kam se to zrovna hodilo. První věc, která mě při návštěvě jeskyní Pech Merle překvapila, byla skutečnost, že lidé v této jeskyni nikdy nežili. Příliš tmavá, příliš vlhká, příliš nebezpečná - přespávali v ní medvědi a jiná velká zvěř a rozhodně to nebylo místo, kde se ubytovat. Jediný důvod, proč do ní lidé chodili, bylo právě odhodlání vyjádřit se prostřednictvím nástěnných maleb.
"Odhodlání vyjádřit se" je zcela na místě. Kresby rozhodně nebyly náhodné a zdaleka neodrážely každodenní zážitky. Zvěř, kerou lidé lovili nejčastěji, se na nich téměř nevyskytuje. Obrazy jsou citlivě zasazené do prostor jeskyně - autor vždy nejprve pečlivě poznal tvar a strukturu stěn a pak rozvrhl kresby způsobem, který dokonale využíval přirozených vstupů. Pokud někde povrch jeskyně připomínal tvarem mamutí hlavu, vznikl na tomto místě mamut. Jeden z takových mamutů byl vytvořen jen dvěma rovnoběžnými čarami, jedna naznačila záda, druhá břicho - vše ostatní bylo ve tvaru kamene již "hotové". Když kolem těchto trojrozměrných obrazů projdete s mihotavým plamenem svíčky, máte pocit, že se pohybují... Takových obrazů jsou tam desítky a dohromady tvoří neuvěřitelné pravěké divadlo, které by hravě obstálo i v Laterně magice... Netuším, jak dlouho trvalo, než s pomocí lojových svic poznali a přetvořili prostor členité krápníkové jeskyně. Ale lidé, kteří při stěhovavém a náročném způsobu života byli ochotni věnovat tolik času a úsilí této činnost, museli mít v sobě neuvěřitelně silnou spiritualitu a touhu ji precizně vyjádřit....
O tom svědčí i schopnost abstrakce, způsob navazování a potřeba zanechat osobní stopu. Abstrakce je vidět ve zpracovnání zvířat - pravěký umělec dokázal pozorováním vysledovat klíčové linie zvířete a pak jedinou vlnkou bez jakéhokoli detailu vyvolat jednoznačný dojem mamuta či bizona. Řada obrazů je vrstvená na sebe - těžko říct proč a jestli je maloval jeden umělec či více lidí za sebou, ale na první pohled chaotická změť tvarů začne postupně odhalovat navazující příběhy o souboji bizonů či setkání krávy s mamutem. Možná že naše dnešní technika animace (kladení obrázků vedle sebe) má svého předchůdce ve vrstvení obrázků na sebe, protože jeskyně prostě nenabízí tolik místa jako papír nebo film.... Jednou z technik, kterou pravěcí lidé používali, bylo foukání barvy - tímto způsobem zaznamenali na stěnách inverzní otisky vlastních rukou. Snad to byl osobní podpis, snad to mělo jiný význam, ale otisk ruky člověka, který se stěny dotkl před 40 000 lety, se i mně navždy otiskl do srdce. Jedna z otištěných rukou prý patřila ženě a v jejím okolí byla spousta nafoukaných červených puntíků - podle dnešních odhadů tehdejší vyjádření ženskosti.
Pak jsme přejeli o kus dál, do údolí řeky Vezery, která by mohla být ztělesněním času. Její točitý tok postupně vymýlal do okolních skal útvary, které od pravěku lákaly k využití. Použít hluboký skalní převis jako přístřešek není nic neobvyklého, ale Vezera v toku času stvořila patra takových výklenků. Dala tak vzniknout kamenným městečkům, jejichž "ulice" (dlouhé i sto metrů) jsou až v pěti řadách nad sebou! V pravěku jednoduchá otevřená jeskyně, časem se přistaví dřevěná přední stěna (strop a další stěny tvoří sama skála), později vzniknou výstavní kamenné domečky s kuchyní, ložnicemi, kostelem, chlévy... Nejméně polovinu stavebních prací odvede příroda, bydlení je dokonale chráněno před přírodními nepřízněmi jakož i před lidským nepřítelem, neboť výhled je parádní, přístup pod kontrolou a možnost bránit se nájezdníkům, kteří útočí z pozice pár desítek metrů pod vámi, výjimečná. Není divu, že tento přírodní "developerský projekt" (a velmi příznivé místní klima) bylo odnepaměti jako stvořené pro člověka.
V Dordoňsku jsem tak objevila skutečnou kolébkou evropského života a kultury (a vlastně i gastronomie, tento region je domovem foie gras a dalších specialit a místní lanýže patří mezi nejlepší na světě...). Rafinovaný boj o přežití i sofistikovaná "umělecká transformace" neobývaných jeskyní se mi spojily do obrazu předka, který je nám duchem i činem mnohem blíže, než jsem si kdy připustila. Který mi připomněl, že když si na vyjádření lidskosti uměním a na péči o duši najde čas a prostor tvor doby ledové, je velkou chybou tyto dimenze života opomíjet v dnešních časech zajištěné existence. Obě zkušenosti mají ale ještě jedno důležité poselství. Ukazují, co dokáže člověk, když ve své tvorbě citlivě navazuje na přírodu a důsledně využívá vše, co mu sama nabídne. Vznikne tak dílo - praktické či umělecké - které přetrvá tisíciletí a nepřestává ohromovat. Narozdíl od projektů a počinů, které se rodí přírodě navzdory a snaží se dokázat, že člověk je něco víc... Můj pazourek je toho symbolem. Dokonalý nástroj, který člověku přesně do ruky tisíce let hnětla sama příroda. A jako nádherný kus opracovaného kamene i dávný artefakt, který mi všechny tyhle příběhy každý den připomíná.
