„Hm. Přišla jsem se nadechnout tvé vůně, můj milý lese. Vypustit páru a přesunout se blíž k zemi. Je mi těžko.“
„Díváš se na sebe příliš tvrdě. Odpusť, vypusť, zanadávej si…, já ti budu svědkem. Vše je dobré.“
„No, to si nejsem tak jistá. Hlavou se mi točí různé scénáře a nedaří se mi vyjít z kruhu. Prý to mám odevzdat, ale ty myšlenky se drží jako v začarovaném kruhu.“
„Ženo, klid. Nadechni se. Cítíš to?“
„Co?“
„Chladný vzduch, přece.“
„No, cítím.“
„Teď se podívej nahoru. Co vidíš?“
„Hm, nebe, vrcholky stromů, jehličí, poletující ptáky…“
Projdi se okolo, co slyšíš?
„Křupající větve, vzdálený bublající potok, zpěv tetřeva.“
„Teď se ponoř do srdce lesa. Co vnímáš?“
„Řád, prostor, sílu, harmonii…. Čistotu...“
„Tak je to dobře. Chvíli tam buď a načerpej z toho všeho.“
