Na malý okamžik se mi podařilo vynořit hlavu nad hladinu a aspoň trochu se nadechnout. Zároveň jsem ale polkla i pořádný lok vody a o setinu později jsem se znovu topila. Pořád vzpomínám na to, jak si semnou moře pohazovalo jako s rozbitou hračkou, jak mě pod vodou donutilo udělat kotrmelec, a když mě přestalo považovat za dostatečně zábavné rozptýlení, vyplivlo mě na břeh jako polomrtvou rybu. Nebo úplně mrtvou rybu.
Zpětně jsem počítala, že jsem se mohla topit jen takových dvanáct vteřin, zato však bez nejmenší šance se z vody vyhrabat vlastní silou.
Jemný písek jsem měla všude, dokonce i v zubech a očích, ale odřená kůže mohla dopadnout mnohem hůř, kdyby na řeckém břehu rostlo pár šikovně umístěných skal.
Chvíli jsem jen vyčerpaně ležela na pláži, než se mi povedlo postavit na pobitá kolena, a když jsem zvedla oči, střetla jsem se s nejistým pohledem táborového vedoucího, který si z lehátka buď vůbec nevšiml, že se mu topí dítě, nebo došel k názoru, že tam máme s mořem zábavné dostaveníčko.
Když mě pak pozoroval, jak rozklepaná vykašlávám zbytky soli, nejspíš poněkud znervózněl.
„Dobrý?“ ujistil mě (sebe) zvednutým palcem a povzbudivě mrknul, jakoby mít písek v nose a uších byla kdoví jaká hitparáda.
Občas si ještě vzpomenu na ten hrozný strach a zoufalou bezmoc, když jsem si byla na pár vteřin jistá, že se utopím. Tehdy jsem ještě netušila, že časem přijdou další… a mnohem horší okamžiky.
